Konečně New York!

Už je to měsíc, co jsem se vrátila z New Yorku a stále přemýšlím, co na mně zanechalo největší dojem. Asi by to trvalo ještě nějakou dobu, protože je z čeho vybírat a tak se dnešek stal dnem D, kdy jednoduše začínám psát...

Známe to všichni. Existují místa, kde jsme sice nikdy nebyli, ale díky filmům, literatuře, umění, informacím k nim máme vztah a připadají nám důvěrně známá. A o to víc jsme zvědavější, když máme najednou šanci splnit si sen a ocitnout se přímo na místě.  Nebudeme zklamaní, nebude realita odlišná od našich představ?

V případě New Yorku to mám šťastně za sebou, byl přesně takový, jaký jsem si ho představovala, možná hlučnější díky neustálému troubení automobilů, letiště JFK trochu ošuntělé a jediné, co mně skutečně překvapilo, bylo velké množství podchozích lešení u některých domů, přesně takových, jaká jsme v Praze mívali za komunistů. Ne že by fasády byly v takovém stavu jako bývaly u nás, ale důvodem byla původně tragická událost v roce 1980, kdy padající obklad smrtelně zranil chodce. Následovalo vydání zákona o údržbě domů a ochraně chodců a bohužel nebyl stanoven přesný termín, dokdy je nutno lešení odstranit. Město spočítalo, že je nyní v New Yorku 280 mil lešení a snaží se situaci řešit, ale něco zřejmě vázne a tak se musíte smířit s tím, že některé zajímavé budovy si nemůžete prohlédnout a vyfotit kompletně celé.

Když píši o překvapeních, jedno z těch největších mi způsobil malý kostel, který jsem míjela na cestě od stanice metra Bowling Green k památníku 11. září 2001 na místě bývalých Twin Towers. Téměř všichni turisté i další návštěvníci vyhlížejí novou stavbu One Tower a bělobu rozpažených křídel unikátního komplexu nádraží, stanice metra a obchodního centra od Santiaga Calatravy a tak jsem i já málem kostel a hřbitov, který ho obklopuje, minula. Jenže byl pátek před prodlouženým víkendem, kdy se slaví Memorial Day a vzpomíná se na všechny, kdo se zasloužili na různých bojištích o svobodu USA.  A tak mě při pohledu přes plot na malý hřbitov zaujaly americké vlaječky zapíchnuté u hrobů vojáků ze všech století, které si s úctou prohlížely jak dospělí, tak i děti ze škol, protože měly volno. Později jsem se dozvěděla, že malý kostel sv. Pavla uprostřed hřbitova, který stál na druhé straně ulice od zasažených Twin Towers, se jako zázrakem nezřítil, nerozbila se ani jedna skleněná tabule. Samozřejmě kostel sám i bezprostřední okolí bylo pokryté troskami ze zřícených budov a prachem, ale statici prohlásili hned druhý den kostel za bezpečný a tak se stal důležitým útočištěm pro všechny hasiče, záchranáře a dobrovolníky, kteří 12-18 hodin denně pracovali v troskách Ground Zero, kde vyprošťovali mrtvá těla obětí odstraňovali sutiny. Jejich práce nebyla náročná jen fyzicky, ale hlavně psychicky a to si uvědomovali Newyorčani, kteří kostel zahrnuli přikrývkami, potravinami, ovocem, sladkostmi, cigaretami, oblečením, prostě vším, co by těmto lidem připomínalo normální život. Během prvních tří měsíců po 11. září 2001 prošlo kostelem sv. Pavla 3000 záchranářů, kteří sami uznávají, že bez tohoto zázemí a psychické podpory dobrovolníků by asi dopadli jinak.

Když jsem potom přímo u památníku Ground Zero viděla slavnostní vyznamenávání námořníků v nažehlených bílých uniformách a cítila vděčnost a respekt lidí stojících kolem, bylo mi smutno jako vždy, když vidím, jak se jiný národ chová ke svým hrdinům nebo prostě k těm, kteří položili život za jeho svobodu. U nás byli za odměnu posláni do uranových dolů, nesmělo se o nich mluvit a byli ignorováni. 

Smutný závěr, ale doufám, že příští blog už bude veselejší.

Ground Zero