Letošní podivný rok nepřeje cestování za hranice a už to vypadalo, že léto strávím sentimentálním prohlížením fotografií z minulých let. Ale pak se objevila informace o dostupné výstavě, kterou jsem musela vidět, covid necovid.
V té chvíli jsem ovšem ještě netušila, že mě mimo výstavy čeká také jedno nádherné překvapení...
Švýcarská Basilej leží v tzv. Trojzemí, v místě, kde se na jihu Německa v úpatí Schwarzwaldu na březích Rýna stýká jeho hranice s Francií a Švýcarskem. Přes německo-švýcarskou hranici zde jezdí tramvaj, která má stanici přímo na celnici. Tramvaj také staví na předměstí přímo před Fondation Beyeler, jež výstavu prací populárního amerického malíře Edwarda Hoppera (1882-1967), který je považován za jednoho z největších představitelů moderního umění, uspořádala. Hopper je milován pro své obrazy z městského prostředí mistrovsky vyjadřující pocity osamělosti, odloučení a prázdnoty, ovšem zdejší kurátor výstavy se mimo notoricky známých maleb záměrně soustředil na málo známé obrazy a styly, které zůstaly veřejnosti skryty, jako jsou akvarely a kresby uhlem. Poprvé v historii jsou tak společně vystaveny krajinomalby jak přírodní tak i ty Hopperovy známější urbanistické a mohu potvrdit, že je na co se dívat. Výstava měla dávno skončit, ale vzhledem k odkladu kvůli koronaviru je otevřena až do 20. 9. 2020, takže pro zájemce je stále času dost. Navíc, když projdete všemi osmi výstavními prostory, čeká vás lahůdka v podobě krátkého filmu Wima Wenderse, který je v 3D natočen speciálně pro tuto výstavu na motivy Hopperových obrazů. Ještě snad nikdy na mě tento formát tak nezapůsobil jako u tohoto snímku.
Nečekaným překvapením pro mě ale hlavně bylo prostředí, v kterém se výstava nachází. V roce 1982 založil basilejský rodák, obchodník s uměním a sběratel Ernst Beyeler (1921 – 2010) s manželkou Hildou (1922 - 2008) nadaci Fondation Beyeler a bez výběrového řízení přímo oslovil věhlasného italského architekta Renzo Piana, jehož návrhem Centra Pompidou byl okouzlen, aby navrhl budovu muzea umění, kde by mohl vystavit své rozsáhlé sbírky, které už v té době měly hodnotu necelých dvou miliard dolarů. A tak ve velkém parku na předměstí Basileje s výhledem na vinice, kukuřičná pole i pasoucí se krávy, v níž už stála původní barokní vila Berower, dnes sídlo nadace a restaurace, přibyl v roce 1997 přízemní pavilon ze skla, oceli a kamene, jež fantasticky splývá s okolní přírodou a z čelního pohledu vůbec nevzbuzuje pocit, že se jedná o 130 metrů dlouhou budovu, jejíž skleněná střecha má 4000 metrů čtverečních. Rozlehlost interiéru si uvědomíte až po vstupu do galerie. Celou dobu procházení jednotlivými odděleními vás provází nádherné přirozené světlo, kterého Renzo Piano docílil 864 slunečními lamelami. Je to prostě zážitek a určitě něco, co nemohu srovnat s ničím jiným. A vůbec se nedivím, že je Fondation Beyeler považována za jedno z nejkrásnějších světových muzeí.
Právě v takových chvílích, kdy dojde ke vzácnému souznění vnímání umění, lidské fantazie a přírody je čas na to uvědomit si, jak podstatné jsou tyto pocity pro náš život a jak je důležité chránit si možnost zažívat je.
