Umění potřebuje sponzory, ale co dělat, když se dárce domnívá, že si svými penězi kupuje i právo rozhodovat o konečné podobě díla?
Každý turistický průvodce vám ji doporučí, z mnoha míst můžete spatřit její budovu se střechou přesahující tak daleko, že málem dosáhne nad vodní hladinu kanálu, u kterého stojí. Vzdušnou čarou přes vodu přístavu na protějším břehu leží Amalienborg, sídlo královny, o kterém se někteří architekti domnívali, že bude po dokončení proti ní vypadat nicotně. Ale nic takového se nestalo a nová budova opery z roku 2005 je jednou z hlavních atrakcí Kodaně.
Když nejbohatší člověk Dánska, majitel největšího kontejnerového světového přepravce firmy Maersk v roce 2000 oznámil, že chce dánskému národu prostřednictvím své nadace darovat novou budovu opery, bylo to jako dar z nebes. Královské divadlo v centru už nevyhovovalo moderním požadavkům a nárokům na zázemí. Někteří politici sice chtěli dar odmítnout s tím, že všechny položky jsou daňově odečitatelné a virtuálně tak vláda drahou operu zaplatí, ale parlament a vláda dali projektu zelenou. Už od začátku ale bylo jasné, kdo bude vše řídit. "Je to dar a ne dárkový poukaz", vzkázal pan Moller (1913-2012) kritikům svých rozhodnutí a absence informací o průběhu projektu. Vymínil si, že budova bude stát na jeho pozemcích na místě bývalé námořní základny na ostrově Holmen, přímo proti sídlu královny. Vláda souhlasila i s tím, že se nebude konat veřejná architektonická soutěž, jak to u podobných projektů bývá a tak pan Moller zadal práci jím vybranému významnému dánskému architektovi Henningu Larsenovi (1925-2013).
Stavět se začalo v červnu 2001, hotovo bylo v říjnu 2004, celkové náklady téměř půl miliardy amerických dolarů. Na veřejnost neproniklo všechno, co se odehrávalo mezi sponzorem a architektem, ale jasné je, že pan Moller tvrdě využíval svého posledního slova, co se týče materiálů a designu budovy. Za své peníze požadoval to nejlepší podle svého uvážení a tak i ve svých devadesáti letech objížděl celý svět, aby získal přehled o operních budovách, stavebních materiálech a působení podnebí na jejich stárnutí. Například sedadla do hlediště nechal testovat od zaměstnanců ve firmě Maersk, několikrát je změnil, vyžádal si zatěžovací testy střechy, protože se mu zdálo, že se odchyluje víc než dva centrimetry (a neměl pravdu). Vymínil si pozlacený strop v hledišti, který je tvořen 105 tisíci desek čistého zlata. Nakonec si i prosadil, že architektem navržená čelní prosklená strana operní budovy bude rozdělena ocelovými mřížemi, aby déle vydržela. Vlivný dánský deník Politiken srovnal tento vzhled s maskou Pontiacu 1955. A sám architekt Larsen těsně před otevřením prohlásil v televizi, že výsledkem je kompromis, z kterého je nešťastný a do konce života už s panem Mollerem nepromluvil. Byl k sobě přehnaně kritický, protože budova opery je oceňována jak veřejností, tak odborníky pro svou eleganci a prostor zalitý světlem.
Ať už tohle všechno víte nebo ne, nic to nemění na tom, že po vstupu do foyer zůstanete ohromeni. Před vámi se tyčí do výše čtyř pater jakási kukla nebo také dýně, jak jí říkají Dánové, k jejímž dveřím na patrech vedou bílé mramorové mosty z foyer v patrech. Měla jsem štěstí, že jsem si zarezervovala komentovanou prohlídku a tak mohla vidět i vnitřek hlediště, zákulisí, všechny sály včetně baletního, zázemí pro účinkující. Proto jsem se dozvěděla hodně dalších detailů včetně toho, že zlatavý dřevěný povrch má napodobovat stradivárky a je tvořen sedmi vrstvami javorového dřeva. V hledišti opět luxus, včetně dřevěného obložení, pohodlných křesel a poněkud megalomanského stropu.
Budova má 14 pater, z nichž pět je v podzemí, v prostoru pro orchestr je místo pro 110 hudebníků. I přesto, že rozloha je 41 tisíc metrů čtverečních a budova obsahuje tisíc místností, hlediště může pojmout maximálně 1500 diváků, protože větší počet by poškodil kvalitu zvuku. Celkově patří k nejmoderněji vybaveným na světě, mimo hlavního viditelného jeviště má ještě pět dalších stejné velikosti, která slouží k přípravě kulis a zkouškám. Herci přijíždějí na scénu výtahy, které jsou maximálně zabezpečené, aby nedošlo k poruše, baletní zkušebny mají pohyblivé podlahy, například zkušebna symfonického orchestru je v pátém podzemní patře, 15 metrů pod mořským povrchem. Zbývá ještě dodat, že mimo hlavní jeviště se v budově nachází další, určené pro experimentální představení, a přezdívané Black Box. Tento prostor pro 200 diváků je bez oken a je v něm všechno černé včetně flexibilních sedadel.
Dalo by se ještě vyjmenovat mnoho dalších, hlavně technických vymožeností, které usnadňují život účinkujícím, ohromují laického návštěvníka a přispívají ke konečnému dojmu z představení. Myslím ale, že nejsem jediná, koho nejvíce nadchne foyer a výhled čelní prosklenou stěnou na kanál přes gigantické z tisíců kousků skla vytvořené lustry islandského výtvarníka Olafura Eliassona a absolutní dotaženost veškerého vybavení včetně restaurací na každém patře.
