Irsko - tentokrát o tom, kam jezdí všichni

Vrtala mi hlavou otázka, zda nemají Moherské útesy něco společného s mohérskou vlnou... A odpověď se našla.

Irsko se pyšní nádhernou přírodou, kterou podtrhuje hlavně zeleň, která prý má čtyřicet odstínů, jak sami Irové žertují s odkazem na známý román a film. Dostatek vláhy a mírné podnebí umožňují, že se ve vnitrozemských částech odjakživa dařilo chovu dobytka, který může být celoročně na pastvě a tak když vyjedete na západ z Dublinu, nemůžete odtrhnout oči od zelených plání s bílými farmami obklopenými polehávajícími nebo se pasoucími krávami. A je taky pravdou, že teprve v Irsku jsem si připomněla chuť pravých vajec a mléka, kterou jsem si pamatovala z dětství.

Na rozdíl od úrodného vnitrozemí jsou obyvatelé skalnatého pobřeží odkázáni na lov ryb anebo také na příjmy z turistického ruchu. Zřejmě tím nejznámějším místem, kam ročně zavítá téměř milion návštěvníků, jsou Moherské útesy, v angličtině Cliffs of Moher (Mohair). Právě výslovnost a podoba výrazů svádí člověka k myšlence, jak jméno vzniklo. Podle vlny ovcí, které se zde pásly? Wikipedie uvádí různá vysvětlení, ale nejbližší bude to, že podle slova "mothar", což v gaelské irštině znamená hlasitý zvuk, jež v tomto případě způsobují mořské vlny, když dorážejí na útesy, plné jeskyní. Angličané si slovo "moher" přizpůsobili na "mohair", což opravdu znamená vlnu a tím nás, nerodilé mluvčí, pěkně zmátli.

Cesta na západní pobřeží trvá přes dvě hodiny a když se před vašima nedočkavýma očima začnou objevovat krásná zelená přírodně zvlněná golfová hřiště v pozadí s Atlantikem a kolem cesty vidíte nové bílé domky, které jsou podle slov irského průvodce určené většinou k rekreaci, už se zkrátka nemůžete dočkat. A potom stojíte na okraji 214 metrů vysokého útesu, ale on to není okraj, protože pokud máte občas svírání kolem žaludku, když stojíte na kraji vysokého mostu, až nadoraz to stejně nedokážete. Viděla jsem lidi plazit se k okraji vleže, aby přece jen zažili ten pocit, ale... Oficiálně to povoleno není, vstup na neohrazené části útesů je na vlastní nebezpečí a viděla jsem spoustu případů, z kterých mě bolel žaludek i  na dálku :-)

Pravda je, že kdybych se na toto místo vydala někdy znovu, určitě bych si vybrala odpolední hodiny, kdy na tyto břidlično-pískovcové skály přímo slunce a fotografie rozhodně vypadají lépe. Zajímavý musí být také pohled odspodu z moře z vyhlídkové lodi, tam zřejmě vynikne majestátnost útvarů ještě víc. Táhnou se v délce osmi kilometrů a na jejich nejvyšším místě nechal v roce 1835 Sir Cornelius O´Brien postavit vysokou věž,  podle zlých jazyků proto, aby zde ohromoval dámské návštěvy. V moři pod útesy vyčnívá jeden, který je po něm také nazvaný.

Mimo úchvatné přírody a moře mě zaujalo v roce 2007 citlivě postavené podzemní průchozí návštěnické centrum, kde je umístěna restaurace, pokladny, upomínkový obchod, toalety. A druhý překvapivý pocit je, že těsně vedle malé stezky, kterou kráčíte nad útesy, necítíte očekávanou slanou vůni moře, ale občas úplně přízemní kravská lejna. Za ohradou vedle cesty se totiž pasou krásné krávy, kterým to ale nemůžete mít samozřejmě za zlé. Příroda je příroda.

Nakonec jen poznámka, že Moherské útesy byly v roce 2011 společně se sousedící krasovou oblastí Burren prohlášeny za ojedinělý globální geopark pod záštitou UNESCO. Pětsetkilometrů čtverečních rozsáhlý Burren je jednou z největších a nejlépe dostupných krasových oblastí na světě. Je ceněn mimo jiné hlavně pro fakt, že zde jako na jediném místě na světě rostou arktické, středomořské a aplské rostliny pohromadě.

Moherské útesy a Burren