Dříve se tam mlelo uhlí, dnes vás čeká umění s mnoha příběhy

Pokud máte rádi industriální architekturu a moderní umění, není lepší volby, než si zajet do galerie Uhelný mlýn do Libčice nad Vltavou. Tuto sobotu 13. 7. od 16.00 se tam navíc koná i komentovaná prohlídka výstavy Kdyby nebylo.

Kde jinde byste měli ochutnat černou zmrzlinu v černočerném kornoutu než ve stínu bývalého uhelného mlýna, tak jsem psala před třemi lety, když jsem se poprvé ocitla v areálu šroubáren v Libčici nad Vltavou. Malé info pro ty, kdo netuší, oč jde. Viz Wikipedie - „zchátralý Uhelný mlýn objevil a zakoupil architekt Patrik Hoffman. Opravil jej za pomoci EU regionálních dotací a zdařilá konverze Uhelného Mlýna byla v roce 2013 oceněna hlavní cenou Grand Prix architektů a Cenou za rekonstrukci industriálního objektu v soutěži Stavba roku Středočeského kraje.“ Zbývá dodat, že součástí komplexu je i bývalá kotelna s komínem a vodojemem, pro milovníky industriálu blaho.

Když jsem tehdy obdivovala industriální architekturu a design Uhelného mlýna a zároveň i tamní výstavu autoportrétů Libuše Jarcovjákové, nenapadlo mě, že se tam za tři roky setkám nejen s jejími fotografiem, ale i s ní osobně na komentované prohlídce výstavy Kdyby nebylo, na níž jsou k vidění i práce Marie Jančové (1927-2012), Ester Krumbachové (1923-1996), Květy Válové (1922-1998), Jitky Válové (1922-2011) a Dagmar Šubrtové a díky kurátorkám Adrianě Primusové a Andree Hoffman Nečasové budu také rozplétat pro mě neznámé sítě vztahů mezi těmito umělkyněmi. Vše se odvíjí od 40. let 20. století, kdy se Ester Krumbachová během studií na umělecké škole seznámila s Marií Jančovou (matka Libuše Jarcovjákové) a staly se z nich blízké přítelkyně na celý život. Po válce při studiu na UMPRUM se Marie Jančová seznámila s Jitkou a Květou Válovými a zároveň se i umělecky inspirovaly. A aby se propletenec vztahů Kdyby nebylo završil, právě Ester Krumbachová upozornila počátkem 80. let historiky umění Janu a Jiřího Ševčíkovy na sestry Válovy. Marie Jančová, ač talentovaná malířka, se po založení rodiny s malířem Vladimírem Jarcovjákem, vzdala volné tvorby. A tady začíná pro mě nejzajímavější část výstavy, příběh matky a dcery. Poprvé jsou díky Libuši Jarcovjákové vystaveny kresby, akvarely a deníky z mládí její matky (včetně dopisů od Ester Krumbachové, která ji v nich oslovuje „cérko“) a zároveň i kresby fixami z období, kdy už ve stáří ochrnula po mrtvici na polovinu těla, ale měla chuť malovat. Velmi působivý je fotografický cyklus nazvaný Dopis mamince, který Libuše Jarcovjáková svým osobitým stylem nafotila během dvou let, kdy se o maminku do její smrti celodenně starala. Propletenec výstavy pokračuje dvougeneračním propojením Jitky Válové, která se spřátelila s mladou sochařkou Dagmar Šubrtovou a zároveň obdivovala vrstevnici Adrienu Šimotovou a také vliv Ester Krumbachové na dospívající fotografku Libuši Jarcovjákovou. Známe to i z osobního života - Kdyby nebylo... Zároveň je možné také vidět dokument Věry Chytilové Pátrání po Ester nebo krátký sestřih rozhovoru z připravovaného časosběrného dokumentu s Josefem Pleskotem. Vřele vám doporučuji výstavu navštívit, nejlépe komentovanou prohlídku s autorkami, která se uskuteční již tuto sobotu 13. 7. 2024 v 16.00, vstupenky získáte přes Goout, výstava končí 31. 8. 2024.