Pod nohama mi praská suché jehličí, cítím jeho typickou středomořskou vůni. Je horko, ale mořský vánek je chladivý a jediný zvuk na ostrově obstarávají cikády. Přitom jsem jen nedaleko od přeplněného San Marco. Je to vůbec možné?
Jednou za dva roky se ve výstavních prostorách v zahradách Giardinni a v bývalé loděnici Arsenale střídají prestižní mezinárodní přehlídky umění a architektury Biennale. Podrobněji se o tom můžete dočíst v mém loňském blogu https://evastepankova.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=631212, kdy se konalo Biennale Arte věnované současnému umění.
A protože mě hodně zajímá i architektura, rozjela jsem se letos na Biennale Architettura, které začalo 26. května a potrvá až do 25. listopadu tohoto roku. Poutavé je i téma letošního ročníku - FREESPACE čili veřejný prostor, čímž irské kurátorky Yvonne Farrel a Shelly McNamara nemyslely jen skutečný fyzický prostor sdílený námi všemi, ale i schopnost a možnost architektury měnit způsob vnímání světa a nacházet řešení, která umožní lepší život obyvatelům této zranitelné planety.
Právě proto se hodně expozic věnuje využivání tzv. brownfieldů čili bývalých průmyslových prostor nebo rekonstrukci nevyužívaných budov, které nemusejí sloužit jen jako nákladné lofty, ale například i jako kulturní a společenská centra jak pro umělce, tak i pro obyvatele z různých sociálních vrstev.
Ceny nejlepším expozicím a jejich architektům už byly rozdány, o těch snad jindy. Dnes chci ale uvést mého osobního vítěze a podle ohlasu recenzentů nejen mého. Poprvé v historii totiž vystavuje Vatikán, a to opravdu grandiózním způsobem. Podle slov kurátora Francesca Dal Co nebylo jednoduché přesvědčit kardinála Gianfranco Ravasiho, de facto vatikánského ministra kultury, že bude dobré představit ne modely a plány, ale skutečné stavby kaplí, které byly zadány známým světovým architektům včetně svou držitelů Pritzkeových cen (Oscar architektů) Normana Fostera a Eduarda Souto de Moura. Naštěstí se mu to podařilo a tak jedenáct architektů dostalo volnou ruku s jedinou podmínkou - kaple musí obsahovat kazatelnu a oltář. Pro inspiraci a představu, jak by stavby měly vypadat, odkázal Vatikán tvůrce na Lesní kapli švédského architekta Gunnara Asplunda z roku 1920, jednoduchou dřevěnou stavbu obklopenou stromy.
A právě detaily a informace o Lesní kapli obsahuje první kaple, kterou uvidíte při vchodu do zahrad ostrova San Giorgio Maggiore, kde začínáte za zvuků cikád pod středomořskými borovicemi a cypřiši svou ať už náboženskou nebo ateistickou pouť. Právě prostředí znásobuje dojem z roztroušených staveb, které jsou vybudovány z různých materiálů, v tomto suchém období cítíte hlavně vůni čerstvě řezaného dřeva. Procházka vás navíc zavede často na pobřeží, odkud se nabízejí výhledy na San Marco a vedlejší ostrov Giudecca.
Malý ostrov je v soukromém vlastnictví, roce 1951 jej zakoupil ve zdevastovaném stavu po užívání armádou hrabě Vittorio Cini. Rozhodl se ostrovu vrátit jeho původní krásu, vytvořit z něj mezinárodní kulturní centrum a zařadit ho do benátského života. To vše na počest svého syna Giorgia, který v roce 1949 zahynul při letecké nehodě na letišti v Cannes před očima své snoubenky, slavné herečky Merle Oberon. Nadace Vittorio Cini (zakladatel zemřel v roce 1977) obnovila amfiteátr, v budově bývalého konventu bylo zřízeno malé muzeum skla a nezanedbatelné je i to, že vstupné je všude zdarma, což znamená i do zahrad, kde jsou umístěny vatikánské kaple (zahrady jsou za normálních okolností veřejnosti nepřístupné). Silueta ostrova je určitě jednou z nejfotografovanějších, ale ne velké množství turistů jej navštíví, což je velká škoda - patřila jsem mezi ně také.
Pokud vás tedy letos zavede cesta do Benátek, neváhejte a využijte možnosti nejen spatřit práce světových architektů, ale odpočinout si v tichu a pohodě na tomto kouzelném místě. O osudu kaplí ještě není definitivně rozhodnuto, zdá se, že možná na San Giorgio Maggiore zůstanou, ale jak se říká, co můžeš udělat dnes...
Nakonec praktická rada - dostanete se tam linkou vaporetta č. 2 přes lagunu jednu stanici ze San Zaccaria.
