Benátky a jejich Bienále

Jsem zodpovědný občan, samozřejmě jsem využila právo vyjádřit se k budoucnosti země, kde žiji, ale momentálně jsou mojí volbou vzpomínky na úplně jinou, příjemnější událost.

Benátky jsou asi pro každého synonymem romantiky, na jejich gondolách už se určitě projelo hodně milenců i novomanželských párů, včetně těch, kteří si tam jezdí tyhle okamžiky připomenout. Já měla v paměti pouze jeden nádherný, ale uspěchaný den před pěti lety, kdy jsem poprvé vyměnila pražské tramvaje za benátské MHD čluny tzv. vaporetta a slib, že se tam musím určitě vrátit.

Ten čas nastal letos, kdy před mojí touhou podívat se tam v době mezinárodního filmového festivalu zvítězila jiná událost - největší světová přehlídka výtvarného umění Biennale di Venezia čili Benátské bienále. S dodržováním významu názvů je to v Benátkách trochu zapeklité, protože Bienále (znamenající jednou za dva roky) představovalo od roku 1895 každý lichý rok pouze výtvarné umění, ale v roce 1930 byly připojeny i přehlídky filmu, hudby a divadla (tamější filmový festival v roce 1932 byl prvním na světě) a v roce 1999 i architektury. A aby to bylo složitější, filmový festival se koná každý rok v září v paláci na ostrově Lido, takže původního názvu se drží jen výtvarné umění a architektura, které se střídají v lichý a sudý rok.

I když různé instalace a související akce najdete po celých Benátkách, centrem všeho je výstavní areál v Giardini di Castello, který je mimo konání Bienále uzavřený. Původně bažina, kterou nechal Napoleon Bonaparte vysušit, aby zde na březích pouze přes "vodu" od náměstí sv. Marka a Dóžecího paláce, otevřel veřejné zahrady, se stala v roce 1895 za účasti krále a královny svědkem otevření hlavního pavilonu Italia a tím zahájení prvního Bienále. V roce 1907 svůj pavilon přidala Belgie a postupně přibývaly další země až do konečného počtu třiceti. Náš výstavní pavilon projektoval v roce 1925 Kotěrův žák Otakar Novotný ve stylu moderního klasicismu a po rozpadu Československa se v něm každoročně oba národy střídají.

Upřímně řečeno, než toto prostředí s různorodými pavilony na mně osobně lépe zapůsobily prostory v bývalých benátských loděnicích Arsenale, kde vystavují země, jež nemají stálé pavilony. Toto kouzelné místo s halami z červených cihel, je pouze částí bývalých benátských loděnic, které se začaly stavět už v roce 1104 v době Benátské republiky, měly rozlohu 45 hektarů a v době své největší slávy v 16. století zaměstnávaly 16 tisíc dělníků. Efektivní výroba dřevěných námořních obchodních lodí se Benátkám vyplatila, proslavila je a zajistila jim prosperitu a bohatství. V Arsenale, jež bylo od města odděleno vysokými hradbami, se také ale vyráběly a skladovaly zbraně (odtud také název, tj. arzenál - skladiště zbraní). Potom ovšem přišla průmyslová revoluce a benátská sláva uvadla.

Závěrem zbývá zmínit, že i když letos v našem pavilonu vystavuje Slovenská republika, jediný český umělec Luboše Plný (nar. 1961) byl vybrán přímo ředitelkou Biennale Arte paní Christine Macel, aby na této prestižní přehlídce představil v hlavním pavilonu několik svých obrazů, z nichž už dva Biennale zakoupilo.

Otevřeno zůstává do 26. listopadu 2017, potom zavře do jara své brány a v příštím roce nastoupí architektura.

Exponáty jsou jedna věc, město a prostředí, v kterém jsou vystavovány ta další, takže se občas může stát, že nevíte, co na vás udělalo větší dojem. Ano, takové jsou Benátky. Ale upřímně řečeno, něco podobného se vám může stát i v Praze na Kampě, protože to je záležitost všech krásných měst.

Biennale di Venezia