Belfast a Titanik, katolíci a protestanti

Když stojíte v 21. století v evropském městě u vysoké zdi, která od sebe odděluje katolické a protestanské obyvatele, protože se obávají jeden druhého, napadá vás ledacos.

Pokud jste četli můj předchozí blog o výletu do Severního Irska, víte, že na sklonku dne po obdivování divoké přírody následoval Belfast. Ještě před odletem z Prahy jsem četla o námořní expozici Titanic Belfast, která byla otevřena v roce 2012 v místě bývalých opuštěných doků, kde byl v době rozkvětu loďařství postaven nejen Titanik. Osmipatrová budova výrazného tvaru od architekta Erika Kuhneho má připomínat lodní příď, ale vzhledem k stříbřitému povrchu a ostrým hranám jí obyvatelé začali přezdívat The Iceberg neboli ledovec. Je vysoká 38 metrů, tedy stejně jako trup Titaniku.  Každé patro zachycuje jednu etapu historie této gigantické lodi - pohled do tehdejších loděnic, stavbu lodi, přípravu, křest, vypuštění, první plavbu do Southamptonu, potopení a ohlasy na něj. Na ploše 12 tisíc metrů čtverečních se nepřipomíná jen Titanic, ale i jeho sesterské zámořské lodě RMS Olympic a Britannic, z nichž první byla největším zámořským parníkem své doby s výjimkou krátkého období, kdy se jím stal Titanik. V posledním patře se nachází největší konferenční centrum v Belfastu se 750 sedadly, v němž byla postavena replika schodiště z Titaniku, které proslavil film Jamese Camerona z roku 1997. V budově jsou také umístěny obchody, vzdělávací instituce, restaurace a komunitní centra. 

Bohužel ale času bylo málo a tak zůstalo u toho, že tento zážitek je jediný, který pouze zprostředkovávám i s fotografiemi.

Hlavním důvodem zastávky v Belfastu bylo totiž alespoň letmé nahlédnutí do jeho pohnuté moderní historie, pro kterou je bohužel většinou ve světě známý. Problém se datuje už od doby před 300 lety, kdy Angličané přiváželi a podporovali usídlení protestantských rodin v provincii Ulster. Po vyhlášení samostatného Irska podepsáním dohody s Velkou Británií v roce 1919, která ale požadovala, aby šest severních hrabství, nyní známých jako Severní Irsko, zůstalo její součástí, měli irští katolíci možnost odejít a usadit se na jihu. Pro většinu bylo ale problematické opustit domovy a začít nový domov a zůstali v novém Severním Irsku.

Od té doby docházelo k ozbrojeným útokům obou stran, teroristická IRA byla aktivní i v britských městech, britské impérium, o které se říkalo, že nad ním slunce nezapadá, mělo největší problém s kolonií, která ležela nejblíže. Až teprve na Velký pátek 10. dubna 1998 došlo konečně k podepsání tzv. Velikonoční dohody, kdy se sešli představitelé Severního Irska, Velké Británie a Irské republiky a dohodli pravidla příměří, které trvá do dnešních dnů. Proti podpisu se ale postavili ultranacionalisté i stoupenci tzv. Pravé IRA, jejich násilí v současné době směřuje spíš do vlastních řad.

Byl to zvláštní pocit, ocitnout se v západním Belfastu, na místech, jejichž jména jsem znala jen z televizních a novinových zpráv. Shenkill Road, centrum unionistů, tedy protestantů, je plná nadživotních maleb příznivců tohoto směru, jedna je věnována i Bobbymu Sandsovi, členovi PIRA, který byl odsouzen za držení zbraně na 25 let vězení a držel společně s dalšími devíti vězni hladovku ve vězení Maze. Protestovali proti změně pravidel, která se týkala dohody z roku 1972, kdy Britové na žádost IRA v době nepokojů odsouhlasili, že s vězni nebude zacházeno jako se zločinci, ale jako s vojáky podle Ženevské konvence. Nebudou muset nosit vězeňské stejnokroje, ubytováni budou na celách společně, nebudou muset vykonávat vězeňské práce a budou mít právo na speciální návštěvy a balíčky. Tato dohoda byla vzhledem k dalším nepokojům v roce 1976 pozastavena, což se setkalo s prudkým odporem. Členové PIRA odmítali nosit vězeňské stejnokroje a místo toho se nazí balili do prostěradel, což je známo jako tzv. prostěradlový protest. Když byli v roce 1978 vězni napadáni při ranním vynášení nočníků z cel, dohodli se na tom, že výkaly nebudou vynášet a pomalují s nimi zdi.

Bobby Sands zemřel po 66 dnech na následky vyhladovění, postupně zemřelo i dalších devět spoluvězňů. Jeho smrt vyvolala celosvětový ohlas v médiích, u politických vůdců v zahraničí a později se jeho osud stal i námětem několika uměleckých děl, například oceňovaného filmu režiséra Steve McQueena Hlad, jehož hlavní představitel Michael Fassbender po deset týdnů držel dietu, kdy přijímal pouze 900 kalorií týdně.

Život v Belfastu je nyní klidný, obyvatelé si toho váží, ale z rozhovoru s irskými průvodci stejně cítite obavy z toho, co bude dál. Existují sice různá hnutí, která se snaží o sbližování, ale katolické a protestantské rodiny bydlí ve svých čtvrtích, protože se obávají násilí, posílají děti do škol podle svého náboženského přesvědčení, jedinou možnost setkat se s jinými otevřenými názory mají až na univerzitě, kam většina z nich stejně nejde, protože se jedná o dělnické části. Samozřejmě existují čtvrti například v jižním Belfastu, kam se mohou odstěhovat ti, kterým tento život vadí. 

Když ale stojíte v Evropě v 21. století u dlouhé a vysoké zdi, tzv. Zdi míru, která rozděluje čtvrť na protestanstkou a katolickou a u níž je pokrokem, že se brány přes den otvírají, aby si tudy lidé mohli zkracovat cestu, napadá vás ledaccos. 

Belfast