Turek a jeho plyšáček

Turek si zřejmě myslel, že se v Česku ministerské funkce rozdělují podobně jako dětské hračky v mateřské školce. Kdo si o ni dost nahlas řekne, kdo dostatečně trucuje a kdo se na zemi válí nejdéle, ten ji nakonec dostane.

Ne, že bych mu to měla za zlé. Při pohledu na některé ministry (nejen současné) se člověku dělá nevolno.

Jenže pak přišel prezident.
A místo aby mu podal plyšového medvídka s cedulkou „Ministerstvo pro velké kluky“, udělal něco, co se v této zemi už skoro nenosí: rozhodl.

A rozhodl dobře. Rozhodnutí prezidenta nebylo osobní. Bylo institucionální.

Moc není hračka, ale služba.

A Turek? Ten se chová jako narcis, kterému někdo odmítl potvrdit jeho vlastní představu o sobě. A když slyší ne, nastupuje hysterie.

Motoristé couvnout nechtějí. Je nutné si zachovat tvář a neukazovat slabost, když se snažíte vypadat jako alfa samec. Petr Macinka vyjádřil pochybnosti ohledně nestrannosti ústavních soudců jmenovaných Petrem Pavlem. To je kolektivní zpochybnění instituce na základě toho, kdo je jmenoval.

Kritizovat konkrétní rozhodnutí soudu je legitimní.
Zpochybňovat celý Ústavní soud podle jmenovatele je institucionální útok. Jedná se o taktiku známou jako preemptivní delegitimizace. Nejde o pravdu – jde o to, aby porážka nevypadala jako porážka.

A Turek? Zatím dostal malého plyšáčka – funkce zmocněnce pro Green deal. Aby nám netrucoval.