Soudce není stroj – a naštěstí ani matematik

V soudní síni se čeká spravedlnost. Nikdo nebude zvýhodněn či znevýhodněn, rozhodnutí bude férové, odpovídat zákonu a pravda vyjde najevo.

Jenže tam, kde rozhoduje člověk, se do hry vždycky připlete i něco,
co v paragrafu nenajdete. Když se řeší osudy rodin, nevystupují jen zákony, ale i životní příběhy těch, kdo o nich rozhodují.

Odbornice na opatrovnické právo, doc. Renata Šínová, řekla v jednom
z podcastů, věnovaných konfliktu rodičů a boji o dítě:

„Ta opatrovnická kauza většinou něčím začíná, postupuje a v průběhu toho si ten soudce tvoří určitý názor na tu věc. A ten názor je vždy subjektivní. Ale to je odborně řečeno subjektivní. Skutečně, na to jsou projekty, které říkají soudce není stroj a zejména v oblasti rodinného práva si s sebou něco nese. Máme už prokázané, že jinak prostě rozhoduje soudce, který je 5x rozvedený, jinak rozhoduje soudce, který se sám třeba soudil o dítě, jinak rozhoduje soudce, který ještě nemá žádné zkušenosti z oblasti toho rodinného práva. A ono to není tzv. špatně. Ono je jenom férové si to říct. ...“.

Tento výrok nám jasně připomíná, že i když soudce postupuje podle zákona a právních předpisů, během celého procesu si nevědomky – nebo vědomě – utváří svůj vlastní názor.

V právní teorii se připouští, že soudní rozhodnutí nikdy není absolutně neutrální. Vždy je ovlivněno interpretací zákona, důkazy a osobním úsudkem soudce – jeho zkušenostmi i citem pro spravedlnost. I když používá objektivní pravidla, jeho rozhodnutí mají subjektivní složku.

„Subjektivní“ ale neznamená „nespravedlivé“ nebo „libovolné“. Znamená to jen, že osobní úsudek hraje při interpretaci faktů a aplikaci zákona svou roli.

A co neutralita? Spíš ideál než skutečnost. Soudce se sice snaží být nestranný, ale úplně odstranit osobní složku nejde. Takže až příště někdo bude tvrdit, že soud je „čistě objektivní“, klidně se zasmějte – je to jako tvrdit, že matematik nemá oblíbené číslo.

I ten nejlepší soudce má své preference, své zkušenosti a občas i špatný den – a to vše ovlivňuje, jestli dítě skončí u matky, otce, nebo u souseda, co se jen náhodou dostal k podání.

A tak zůstává otázka, která se vznáší nad každou opatrovnickou síní jako nepozvaný host: je dobře, že o tak zásadních věcech rozhoduje jeden jediný samosoudce? Jeden člověk se svými zážitky, ranami, sympatiemi i averzemi? Měli bychom si přiznat, že spravedlnost stojí někdy na jediné židli. A ta se občas trochu houpe.

V některých zemích se už soudci učí, jak neutralizovat svůj kognitivní bias.

Otázka totiž nezní „Může být soudce bez předsudků?“
Otázka zní „Dokážeme systém nastavit tak, aby předsudky jednoho člověka neřídily celý osud dítěte?“