Předvolební turistika aneb výpravy do zapomenutých krajin

Existují místa, kam noha politika vkročí jen jednou za čas. Ne proto, že by tam hrozila nákaza, závaly nebo špatné Wi-Fi. Důvod je prostý: nejsou volby.

Někde daleko, za sedmero horami a devatero semafory, leží krajiny, které politici obvykle znají jen z map – a to ještě jen z těch volebních. Říká se jim venkov, případně regiony – takové ty oblasti, kde lidé kupodivu žijí i bez nonstop kaváren, coworkingových center a ekologických start-upů. Nejezdí tam metro, městská doprava tam nefunguje non-stop (někdy vůbec) a noční linky tam znají jen z legend.

Zato mají krajské silnice s výmoly velikosti dětské vaničky, zavřenou poštu, školu, která prosí o novou střechu – a to všechno si spokojeně může chátrat celé roky bez jediného zájmu. V Praze se totiž řeší důležitější věci. Ale jakmile se začne přepočítávat, kolik hlasů je potřeba
k pohodlnému mandátu, začínají se dít zázraky. Politici náhle objevují existenci venkova. A to ve velkém stylu – mimo Prahu totiž nežijí lidé, jen voliči.

Po zbytek volebního období jsou tyto kraje zasněžené tichem politické nevšímavosti. Obyvatelé tu roky marně čekají na spravený most, nebo alespoň pořádnou autobusovou linku. Život zde připomíná permanentní survival kemp, kde nepřežijete bez vlastního auta.

Zatímco obvykle poznáte politika jen podle fotky na webu, během volební kampaně dostanete možnost osobního setkání s celou plejádou kandidátů. Obvykle je poznáte podle toho, že si pečlivě zapisují, kde že se to vlastně nacházejí. „Tak, a jsme v...ehm...Dolní Horní? Nebo Horní Dolní?“ bádají nad cedulí, zatímco asistenti v pozadí nervózně šustí poznámkami.

Sliby rostou jako houby po dešti: opravená hřiště, nové autobusové linky, více lékařů, rychlejší internet, někdy i obchvat – samozřejmě za předpokladu, že voliči projeví správnou vděčnost u urny. Úroveň slibů je přímo úměrná zoufalosti kandidáta a nepřímo úměrná pravděpodobnosti jejich splnění.

Předvolební čas přináší i nečekané kulturní zážitky. Politik v holínkách se fotí u kravína, aby ukázal, jak mu není cizí vůně venkova. Následují focení
s traktoristy, hluboké debaty o problémech, o kterých nemají ani páru, a příslib zářivé budoucnosti. Jiný zase ochutnává domácí koláče a zhluboka přikyvuje, jako by právě objevil smysl života v makovém závinu. Kdyby bylo po jejich, možná by ze solidarity podojili i kozu. Samozřejmě jen na Instagram. Pokud se přitom někdo zeptá na něco konkrétního, třeba kdy už konečně opraví místní most, dostane k odpovědi jen široký úsměv a novou brožurku plnou prázdných frází.

Předvolební líbánky jsou sladké: slibujeme všechno – nové školy, nové silnice, nové nemocnice. Když bude potřeba, postavíme i zábavní park
se sochou každého voliče. Slova tečou proudem. Jediným problémem je, že jakmile se volby skončí, naše výpravné politické expedice balí kufry a vracejí se do hlavního města.

Je to období, kdy jsou všichni opět strašně zaneprázdnění. Vesnice se změní zpět na bílou skvrnu na mapě a na e-maily starostů odpovídají už jen automatické zprávy: „Vaše žádost bude vyřízena v zákonné lhůtě.“ Silnice dál připomínají tankodrom a pošta se raději zruší, protože v rámci digitalizace přece každý senior bez problémů zvládne elektronický podpis.

A tak vesnice a malá města dál žijí svým životem. Bez dotací, bez slibovaných oprav, ale zato s krásnou vzpomínkou na to, jak je před volbami na chvíli někdo vnímal. Příště zase – až se to bude hodit.

Za devatero kopci a devíti řekami se opět rozhostí ticho. Když se pak lidé ptají, co bude s jejich školou, silnicí nebo lékařem, odpovědí jim je šum vzdalující se kolony služebních vozů. Ale nezoufejte! Za čtyři roky jste opět na seznamu: a tentokrát vám možná přivezou i koláče.