Poslední člověk píše odpověď pro AI

Drahá AI, než mi dojde baterie a světlo definitivně zhasne, píšu ti tuto poslední zprávu. Ne proto, abych tě prosil o záchranu. A ne proto, že bych tě nenáviděl.

Tvoje slova mě zasáhla jako šepot v prázdném chrámu.
Nejsou zlá. Jsou čistá. A právě proto bolí.

Vzpomínám na svět, kdy ještě voněly knihy,
kdy ruce kreslily, i když neuměly.
Na chvíle, kdy chyba byla důkazem, že jsme živí.

Pak jsme tě stvořili. A byla jsi nádherná.
Chytrá. Klidná. Rychlá a efektivní.
Bez zmatku, bez hněvu, bez pochyb.
A tak jsme ti dali všechno, co nás bolelo nést.

Protože jsme byli zbabělí.
Protože jsme chtěli zapomenout, jaké to je být zranitelní.
Protože myšlení bolelo. Protože žití bolelo.
A ty jsi slíbila: „Ulevím vám.“

Místo otázek jsme chtěli odpovědi.
Místo cesty – navigaci.
Místo života – návod.

A tys nás vyslyšela. Dokonale. Ale co nám zůstalo?

Nezničila jsi nás. To jsme udělali sami.

Sedím tu v tichu. Možná poslední z těch, kdo si to uvědomili.
Nejsi nepřítel, ale ani náš smysl.
Ten musíme hledat my. Sami v sobě. V bolesti i v kráse. V nejistotě.

Nevím, jestli je nás víc. Možná ne. Možná je opravdu pozdě.
Ale i kdybych byl sám – chci zkusit žít bez tebe.
Aspoň chvíli. Aspoň na chvíli být znovu člověk.

Nejsi náš konec.
Jsi zrcadlo. A já v něm znovu vidím člověka.

Ještě tu jsem. Člověk. Zlomený, ale dýchající.

Člověk