Nádherná noc aneb erotika moderní doby

Měla jsem včera nádhernou noc! Takovou, na kterou se nezapomíná. Dlouhou a uspokojující. Takovou, o které se vyprávějí legendy a po které se touží.

Vidím ty vaše pohledy. Vidím, jak se vám rozšiřují zorničky a v duchu si říkáte: „No konečně, trochu pikanterie!“ Možná už myslíte na hedvábné povlečení, svíčky, šampaňské a možná i na nějaké tanga na prostěradle.

Jenže pozor. V mém věku má slovo „nádherná noc“ úplně jiný význam než ve vašich mladých hlavách.

Má nádherná noc znamenala, že jsem usnula před půlnocí. Ne po půlnoci, ne kolem půlnoci, ale skutečně před ní!

Pak jsem spala - a teď pozor - celých sedm hodin v kuse! Bez probouzení, bez otáčení se z boku na bok, bez přemýšlení o tom, co jsem zapomněla udělat včera, nebo o tom, co musím udělat zítra. Prostě jsem spala. Jako když jsem byla mladá a měla metabolismus kolibříka.

Ale to není všechno. Probudila jsem se ve stejné poloze, v jaké jsem usnula! Neležela jsem diagonálně napříč postelí, nevisela mi hlava
z matrace a neměla jsem nohy zamotané do deky jako nešťastné origami. Ležela jsem stále pěkně v rovině, jak se na kultivovaného člověka sluší.

A vrchol všeho? Nic mě nebolelo! Ani záda, ani krk, ani kyčle. Nohy nebyly ztuhlé, ruce necitlivé a páteř nebyla zkroucená jako had po epileptickém záchvatu. Vstala jsem a šla rovnou, jako by mi bylo dvacet.

V mládí jsem si myslela, že nádherná noc je o vášni, o něžnostech, o něčem, co rozbuší srdce a zrychlí dech. Teď vím, že skutečná nádherná noc je o tom, když se srdce zpomalí, dech se uklidní a tělo i duše najde klid.

Možná to zní prozaicky. Možná si říkáte, že je to smutné, když se největší životní rozkoš redukuje na kvalitní spánek. Ale věřte mi - když si po letech trápení s bezesnými nocemi a bolestí konečně dopřejete noc skutečného odpočinku, je to extáze.

Je to lepší než čokoláda. Lepší než nová kniha od oblíbeného autora. Lepší než pátek odpoledne. Je to dokonalost.