Koho se bojí Macinka? Ministerstvo zahraničí hledá novináře se správnými otázkami

Svoboda médií se nepozná podle toho, jak se stát chová k novinářům, kteří mu tleskají. Pozná se podle toho, jak zachází s těmi, kteří jsou nepříjemní, kritičtí a pokládají otázky, na které politici nechtějí odpovídat.

Právě proto nelze přejít mlčením postup ministra zahraničí Petra Macinky, který na svou tiskovou konferenci nepustil redaktorku Deníku N Zdislavu Pokornou a následně označil její redakci za „konspirační blog“. Později vyšlo najevo, že nešlo o ojedinělý incident – mezi odmítnutými byla i novinářka Nora Fridrichová. Navíc vše nasvědčuje tomu, že nešlo o chybu úředníků, ale o vědomé rozhodnutí samotného ministra.

Je to selekce podle politických sympatií.

Nejde přitom o spor mezi politikem a jedním médiem. Jde o princip. Jakmile připustíme výjimku dnes, zítra se může omezení svobody týkat kohokoliv jiného, kdo nebude dostatečně poslušný.

Veřejný činitel nemá právo rozhodovat, která média jsou „vhodná“ pro účast na tiskové konferenci a veřejný úřad není osobní kancelář politika. Je financován občany a jeho představitel vykonává pouze dočasně svěřenou pravomoc.

Nelze přehlédnout ani souvislosti. Právě Zdislava Pokorná v minulosti publikovala informace nepříjemné pro Filipa Turka, dlouholetého spojence Petra Macinky. Nabízí se otázka, zda nejde spíše o osobní mstu než o objektivní rozhodnutí ministerstva. Odpověď si musí udělat každý sám.

Celá kauza ale vypovídá ještě o něčem jiném.

Ukazuje charakter člověka ve veřejné funkci.

Silný politik snese nepříjemné otázky. Odpovídá na ně, i když jsou nepříjemné. Slabý politik se snaží odstranit tazatele.

Petr Macinka není sebevědomý státník. Je to člověk, který místo argumentů sahá po zákazech, nálepkách a osobních útocích. Tím ukazuje svoji malost. Sebevědomí se totiž neprojevuje tím, že někomu zavřete dveře. Sebevědomí se projevuje schopností obstát před kritikou.

Možná ještě větší otázkou ale není samotný Macinka. Tou otázkou jsme my ostatní. Protože každé bezpráví potřebuje nejen toho, kdo ho páchá, ale také ty, kteří se dívají stranou a mlčí.

Nejde o to, zda souhlasíte s Deníkem N, Norou Fridrichovou nebo jakýmkoliv jiným novinářem. Ve svobodné společnosti mají právo klást otázky všichni. A politici mají povinnost na ně odpovídat – nebo také neodpovídat. Nemají však právo rozhodovat, kdo se smí zeptat.

Právě v tom spočívá rozdíl mezi demokracií a mocí, která začíná zapomínat, komu vlastně slouží.