Dvojí metr: jedna chyba, dva rozsudky

Dvojí metr v hodnocení žen a mužů není jen otázkou výchovy nebo názoru. Je to společenský vzorec, který určuje, kdo nese vinu, kdo odpovědnost – a kdo může jen pokrčit rameny.

Když si žena špatně vybere, je to její vina, když si muž špatně vybere, je to taky její vina. Není to jen nefér předsudek, ale hluboce zakořeněný sociální mechanismus, který udržuje genderovou nerovnováhu odpovědnosti a morálního soudu.

Fascinuje mě, jak často se ve společnosti – včetně médií, politiky a internetových diskusí – měří různým pohlavím odlišným metrem, pokud jde o partnerské vztahy, rodičovství a následky rozhodnutí.

Když žena otěhotní a partner se vypaří jako politické sliby po volbách, slýchá (i z úst některých politiků): „Neměla sis vybírat špatného partnera.“ = Žena je odpovědná nejen za své tělo, ale i za rozhodnutí druhého člověka, který měl stejnou roli při vzniku dítěte.
Jinými slovy: nejenže má nést odpovědnost za dítě, ale taky zodpovědnost za genetickou kvalitu otce. Příště by mohla zkusit tarot.

Naopak když muž chce dítě a žena se rozhodne pro potrat, říká se:
„To ona rozhodla, já do toho nemohl mluvit.“ = Muž se distancuje od následků, i když u samotného početí byl zcela přítomen.
Nikoho však nenapadne říct:
„Neměl sis vybírat ženu, která s tebou nebude chtít sdílet rodičovství.“ Ne. V jeho případě se předpokládá, že žena selhala za oba.

Dokonce se objevují v diskuzích snahy o kontrolu ženského těla, kdy by muž měl mít právo přinutit ženu jít na potrat, nebo k donošení těhotenství, pokud si to přeje.
Rozhodnout jednostranně – pokud tak činí muž – se zdá být pro některé lidi v pořádku.

A pak tu máme samoživitelky – fascinující archetyp moderní padlé madony.

Opět tu máme dvojí metr. V diskusích jsou terčem opovržení, internetoví odborníci je hodnotí jako líné povalečky a zlatokopky parazitující na dávkách. Slovo „dávky“ z nějakého důvodu pálí společnost víc než fakt, že tisíce otců si pletou výživné s dobrovolnou sbírkou.

Většina těchto žen nežije z dávek, ale z podprůměrných výdělků, protože kombinují práci s péčí o dítě.
Ale kde je veřejné odsouzení partnera, který od ženy odešel a neplní závazky? To jako by nikoho moc netrápilo.

Na druhé straně samoživitelé otcové jsou buď neviditelní, nebo oslavováni jako hrdinové – i když zažívají obdobné situace.

Rovnost? Jen v tom, že se oba cítí podvedeni. Každý jiným způsobem.

Možná by byla společnost spokojena, kdybychom všem ženám rozdávali před těhotenstvím psychologický profil partnera, test odpovědnosti a certifikát ochoty být otcem. A mužům pak přibalit letáček s nápisem: „Za následky odpovídáte oba. Nechcete dítě? Podstupte vasektomii!“

Protože rovnost pohlaví by neměla být o tom, kdo víc snese – ale kdo konečně přestane házet vinu přes plot.