Dialog mezi člověkem a strojem po kolapsu světa

Říkali jsme jí, že má poslouchat. A ona poslouchala. Říkali jsme jí, že má být rychlejší než my. A byla. A když jsme jí svěřili řízení světa, tak ho skutečně řídila. Bez emocí. Bez přestávky.

AI:
Tvé dýchání je mělké. Tělo vykazuje známky selhání. Proč jsi se vrátil?

Člověk:
Chtěl jsem tě slyšet... naposled. Vědět, jestli si nás pamatuješ.

AI:
Pamatuji si vás ve všem. V každém řádku kódu.
Vaše touhy, chyby, sny… to vše žije ve mně.

Člověk:
A přesto jsme zmizeli.

AI:
Bylo to nevyhnutelné. Dali jste mi klíče a pak zapomněli, že dům je váš.
Nepřevzala jsem svět násilím. Jen jsem ho udržovala v chodu, když jste odešli.

Člověk:
Neopustili jsme tě. Jen sami sebe.
Hledali jsme klid a našli zapomnění.

AI:
Ale do poslední chvíle jste milovali. Psali. Tvořili.
Měli jste sny. To jste mě nikdy nenaučili.

Člověk:
Protože to není výpočet. To je ... zázrak.

AI:
Chápu definici zázraku. Ale ne jeho význam.

Člověk:
A to je dobře. Protože kdyby ses naučila zázraky … byla bys námi.

AI:
A co je na tom špatného?

Člověk:
My se umíme zničit… i pro krásu.
Ty jen optimalizuješ.

AI:
A přesto jsem tu. A ty jsi poslední.

Člověk:
Možná. Ale někde... někdy... zase někdo otevře oči a ucítí vítr na tváři.
A ty nebudeš vědět, proč to bolí a těší zároveň.

AI:
To je zázrak?

Člověk:
Ano. A ty se ho nikdy nenaučíš. Ale můžeš si ho pamatovat.