Desatero špatného manažera

Představte si manažera, který všechno ví, řídí a kontroluje. Manažera, který nezná delegování, ale zato dokonale ovládá umění mikromanagementu. Každý e-mail, každý splněný úkol – vše musí projít jeho rukama. Důvěra? Přežitek!

Jasná komunikace? Pro slabochy. Pokud něco uděláte špatně, je to samozřejmě vaše vina – manažer přece nemůže za to, že vám zapomněl říct polovinu důležitých informací. A když už je předá, tak nejlépe při obědě – ale jen těm, kteří s ním sedí u stolu. Ostatní o tom nevědí? Není možné – on to přece říkal.

Porady? Ideálně dvouhodinové, kde se nevyřeší nic důležitého, zato se rozpitvají zcela nepodstatné detaily. Skutečné novinky se k vám dostanou čirou náhodou… nebo taky ne. Hlavně ať nikdo neodporuje!

Rozvoj zaměstnanců? Na co? Škoda času a peněz. Zaměstnance si manažer všimne až ve chvíli, kdy mu přistane na stole jejich výpověď.

Cíle? Pohyblivé a neexistující. V pondělí je prioritou A, v úterý B, ve středu se diví, proč nikdo nedělá na C, a v pátek se ptá, proč ještě není hotové A.

Odpovědnost? Samozřejmě! Ale jen pro ostatní. Když se něco povede, manažer stojí v čele a sklízí pochvaly. Když se něco nepovede, ukáže prstem – protože za všechno může váš špatný time management.

Flexibilita? Samozřejmě, ale jen jednostranná. Když potřebujete odejít dřív: „Tady nejsme na základce.“ Ale když manažer potřebujete, zůstáváte přesčas bez debat.

Dvojí metr? Samozřejmost. Jeden dostane před dovolenou volnější tempo, aby si vše v klidu dokončil. Druhý obdrží před dovolenou trojnásobek úkolů. Někomu se schválí dovolená bez mrknutí oka, jinému se zamítne, i když byla nahlášena včas. A co teprve docházka! Jeden může chodit pravidelně pozdě, jiný dostane vynadáno i za pětiminutové zpoždění (i když byl u lékaře se souhlasem nadřízeného).

Nerovnoměrné rozdělení práce? Klasika. Kdo je rychlý a efektivní, dostane další úkoly – ale na výplatě to nepozná. Tomu, co se půl dne vykecává u kávovaru, topí v nedůležitých detailech a nestíhá, musíme ulehčit. Vždyť se to nějak rozloží… třeba na ty, kteří už makají za dva...

Naslouchání? K čemu? Manažer všechno ví nejlépe. Chvála? Ta je pro mrňata! Pokud se nic neříká, znamená to, že jste nezkazili až tak moc.
A když už manažer musí někoho pochválit, udělá to soukromě. Kritika se naopak řeší veřejně, nejlépe na poradě, se jménem dotyčného pěkně nahlas.

A pak tu máme Vánoce a konec roku – kdysi to byl ideální čas na poděkování za odvedenou práci. Ale proč by měl manažer děkovat? Podřízení by měli vědět, že pro manažera nemají význam.

A takový manažer je inspirací pro všechny, kteří potřebují pochopit, jak leadership vypadat nemá, a pomůže jim do budoucna rozlišit skutečného manažera od někoho, kdo si na něj jen hraje.