České dno

Největší politické škody paradoxně nedělají velké ideologie, ale malé lidské momenty zachycené kamerou. Jedno gesto, jeden okamžik, a maska sklouzne.

Zažila jsem prezidenta, který nenápadně vzal slavnostní propisku a schoval ji do saka, zatímco kamery běžely. Zažila jsem prezidenta, kterého při korunovačních klenotech zradila rovnováha i důstojnost. Národ dostal vysvětlení, že šlo o virózu, patrně velmi selektivní — postihující stabilitu a řeč. Viděla jsem premiéra na luxusní dovolené s lidmi, kteří oficiálně neexistují, ale sedí u správného stolu. A pak politika, který dokázal proměnit víno v hotovost — což je alchymie, jakou by mu záviděl i středověk.

A pokaždé jsme si říkali, že tohle je dno. Že už není kam klesnout. Jenže české dno má i podsklepení.

Politika se totiž nemění. Jen střídá tváře.

Existují lidé, kteří vyrostou do své funkce. Jiní do ní jen vstoupí, jako dítě do otcova saka, a přesvědčují okolí, že jim rukávy nevisí příliš nízko. Malý člověk ve velké funkci není nebezpečný svou silou. Je nebezpečný svou potřebou působit silně. Miluje tituly, projevy a vysvětlování. Fakta přicházejí později — nebo vůbec.

Odvaha je zpětná, zásady vznikají dodatečně, paměť je pružná jako kariéra. Nejdojemnější je, jak vážně bere sám sebe. Nehraje roli — on jí věří. Nemá páteř, jen osu otáčení, a podle větru se otáčí.

A národ?
Ten si zvykne. Národy si vždy zvyknou.
I na malé lidi ve velkých funkcích.

V současné době už satira pomalu ztrácí smysl. Ne proto, že by realita byla méně absurdní, ale protože ji předběhla. Satira přehání, aby odhalila pravdu. Jenže co dělat, když realita začne přehánět sama sebe?

Je otázkou, zda vystupování hlavních dvou představitelů Motoristů, včetně jejich videí, není spíše sebeodhalením než prezentací. Ještě nedávno zaznívalo, že o funkce nejde. Funkce prý nejsou cílem, pouze prostředkem. Pak přišel okamžik, kdy se prostředek proměnil v osudovou nutnost. Tak rychle se vyvíjejí politické postoje.

Knihovna je rozsáhlá, téměř monumentální. Desetitisíce svazků. Symbol intelektu. Jenže vzápětí se ukázalo, že jde o katalogy a prospekty. Vlastně to není problém. Jen jiný druh literatury.

Pak je tu vztah k odpovědnosti. Být jednatelem ve firmě a zároveň s tím „nemít nic společného“ je zvláštní právně-filozofický stav, který by si zasloužil vlastní kapitolu v učebnicích (právních i ekonomických). Stav mezi bytím a nebytím. Schrödingerův jednatel.

Náhradní jména od Motoristů nepřicházejí. Ne proto, že by nebyla, ale protože by tím zmizel problém. A o takové řešení nemají zájem.

Personální minimalismus se vydává za strategii. Jedno ministerstvo je práce, dvě jsou experiment. Nebo tichý důkaz, že práce možná není tolik, jak jsme si mysleli.

A někde v pozadí stále doznívá otázka, zda jde ještě o řízení státu, nebo už jen o obsazování rolí.

Komedie není nebezpečná, dokud nerozhoduje o našem životě.