Brusel bez morální licence

Evropská unie ráda káže o hodnotách a boji s korupcí. Jenže ve chvíli, kdy se podezření z podvodů usadí přímo v jejích vlastních institucích, začne se morální katedra povážlivě kývat.

Tentokrát si belgická policie přišla pro Federicu Mogheriniovou, bývalou šéfku unijní diplomacie. Ano, tu Federicu, která nás učila, co je demokracie, právní stát a transparentnost. Transparentnost byla tak dokonalá, že bylo vidět skrz veřejné zakázky až do střetu zájmů.

Pokud by se obvinění z korupce a podvodu potvrdila, šlo by o největší bruselský skandál od roku 1999, kdy se celá Evropská komise odporoučela kvůli korupci hromadně – takový tehdejší teambuilding na téma kolektivní odpovědnost. Dnes už ale Unie dospěla. Skandály řeší jednotlivě, decentně a s důrazem na presumpci neviny. Hlavně nahlas nemluvit. Znejisťuje to voliče.

Ursula von der Leyenová mezitím slaví první rok svého druhého mandátu. Dárek v podobě korupční kauzy starých struktur určitě nečekala. Ale jak zaznívá z Bruselu: cokoliv se stane, dotkne se to jí. Je viditelná. Je symbol. A symboly nemůžou být kompromitovány.

Zatímco analytici mluví o „šrámu“ či „tvrdé ráně“, populisté už brousí nože. Maďarská vláda připomíná, že Brusel připomíná spíš kriminálku než unii hodnot. Rusko souhlasně přikyvuje – a to je chvíle, kdy by se měla rozsvítit červená kontrolka. Když s vámi souhlasí Kreml, něco jste udělali špatně. Nebo velmi špatně.

Evropská unie má s korupcí zkušenosti. Katargate, Marokogate, dnes možná „Diplomategate“. Zkrátka Evropa drží krok s dobou – přejímá anglosaské názvosloví a globalizuje i vlastní selhání.

Presumpce neviny stále platí. Pro Mogheriniovou, pro Sannina, pro všechny. Jen jaksi přestává platit presumpce morální nadřazenosti EU vůči státům. A bez ní se velmi špatně mentoruje.

Brusel možná brzy zjistí nepříjemnou věc: že důvěru nelze regulovat směrnicí. A že čím výš stojíte, tím hlasitější je pád. Hlavně když zároveň vysvětlujete ostatním, jak se má správně chodit.