Veřejné zdravotní pojištění pacientům ku prospěchu nebo ku škodě?

Člověk by řekl, že když je pojištěný, že to je k jeho prospěchu. Jenže u zdravotního pojištění, lépe řečeno zdravotní daně tomu, jak se zdá, není. Naopak, vláda a zdravotní pojišťovny vnášejí do systému čím dál větší zmatek.

Jako příklad bych uvedl Česko-německou horskou nemocnici ve Vrchlabí, která až na akutní případy odmítá ošetřovat pojištěnce VZP. Jde o spor, ve kterém jedna strana tvrdí, že jí druhá strana dluží řádově dvě desítky miliónů a druhá strana to razantně popírá. Nejsem kompetentní se k tomu vyjadřovat, jenom vím, že lékaři v Česko-německé horské nemocnici jsou vynikající, řadu jich znám, poskytují služby na vysoké úrovni a taky vím, jak to je s hospodařením věčně zadlužené VZP, která si musí půjčovat od státu nemalé prostředky, aby vůbec hospodařila s vyrovnaným rozpočtem.

Potom je nasnadě, komu v tomto sporu více věřím, ale nechám se raději překvapit případným soudem. Pacienti z Vrchlabí tak nemají příliš na výběr. Kvůli VZP musí dojíždět do jiných nemocnic. Stali se tak rukojmí svojí vlastní pojišťovny, která je ke všemu státní. To však nic nebrání tomu, aby pan ředitel VZP Kabátek dostal odměny ve výši 1,1 miliónu, bývalý ředitel Horák spojený s projektem IZIP si přišel na odměnách taky na pěkných pár miliónů, ale zájmy pacientů ani pro jednoho nejsou a nebyly zřejmě na prvním místě.

Nakonec vlastně bych se pozastavil i nad tím, jak někdo ještě může být pojištěncem u VZP, u pojišťovny, která doslova nacpala 2 miliardy korun do neslavného systému IZIP, což nebylo nic jiného než jasný tunel, který ústil až kamsi do Švýcarska a kdoví kam ještě...Každopádně skončilo to tak, že po dvanácti letech se VZP rozhodla ukončit veškeré spojení s tímto projektem a od příštího roku spouští svůj vlastní. Jediným správným krokem ze strany pojištěnců VZP, jak se domnívám, by mělo být ukončení spolupráce s touto státní firmou, nakonec VZP není jediná státní zdravotní pojišťovna, kterou u nás máme.

Jenom podotýkám, že zdravotní pojišťovna se dá změnit jenom dvakrát do roka, buď k pololetí nebo ke konci roku. Je pro mě stále neuvěřitelné, že VZP má drzost vyhodit dvě miliardy korun z veřejných peněz oknem za projekt, na kterém od příštího roku už nebude jakkoliv participovat, a při tom se zdráhá zaplatit dvacet miliónů korun, které jí byly naúčtovány za služby, které nepochybně byly realizovány. Je to příklad nefunkčnosti veřejného pojištění, příklad jeho naprostého selhání, protože ve finále je vždycky poškozený pacient, který jak se zdá má pouze jedno jediné právo, platit zákonné zdravotní pojištění. A tohoto “práva“ se nemůže dobrovolně ani vzdát.

Neméně závažným příkladem nefunkčnosti veřejného zdravotního pojištění je případ, kdy Fakultní nemocnice Královské Vinohrady vymáhala za hospitalizaci od nezletilé pacientky 1,020 Kč a případ nakonec skončil až u Ústavního soudu, který rozhodl, že poplatek v případě nezletilých osob musí hradit jejich zákonný zástupce. Zákon o veřejném zdravotním pojištění v souvislosti s pobytovým poplatkem v minulosti říkal, že ho má hradit „pojištěnec, anebo za něj jeho zákonný zástupce". Tento případ je stejně bizarní a možná ještě bizarnější než ten předešlý.

Za prvé, jak je vůbec možné, že takto banální případ může skončit až u Ústavního soudu, za druhé jak je možné, že nezletilé osoby, děti včetně těch nejmenších měly vůbec povinnost hradit poplatky spojené s pobytem v nemocničních zařízení, za třetí jak je možné, že nemocnice postupuje tímto způsobem vůči nezletilé osobě, která je ve svém principu nevýdělečně činná? Z čeho má tato osoba vzít na zaplacení? Přijde mi to nechutné a nemorální.

Vlastně mi to trochu připomíná postup jiné nemocnice, která se nachází v jedné africké zemi, konkrétně ve Středoafrické republice. Veřejné zdravotní pojištění tam funguje zhruba stejně jako u nás, tedy vůbec. Byl tam hospitalizován muž s těžkými zraněními, který havaroval na motorce a i když byl v bezvědomí, celkem vážně mu hrozilo, že bude odpojen od přístrojů, protože personál nemocnice si nebyl jistý, jestli bude mít peníze na zaplacení. Kdyby nebylo misionářů, kteří se okamžitě na požadovanou částku složili, asi by odpojen nakonec byl. Částka byla totiž na místní poměry vysoká, činila kolem čtyř tisíc korun.

Za hospitalizaci se už u nás zase neplatí a zdá se tak, že problém byl díky vládní koalici vyřešen jednou pro vždy. Je to ale bohužel jenom zdání a zároveň velký omyl. Je to naopak příklad nekompetentnosti zodpovědných politiků, zářný příklad odezdikezdizmu, v neposlední řadě nepochopitelný ekonomický přešlap. Ve chvíli kdy regulační poplatky fungovaly už nějakých šest let a lidé si na ně zvykli, byly zrušeny. Výpadky v příjmech lékařům nahradí navýšení pojištění u státních pojištěnců.

Je to samozřejmě naprosto nelogické a nesmyslné. V první řadě se jedná o zvyšování přímých daní, protože zdravotní pojištění je prostě jenom daň, nic jiného. V druhé řadě se jedná jenom o přelití peněz z jedné kapsy do druhé. Protože kdo jiný platí zdravotní pojištění za děti, studenty, nezaměstnané, důchodce, atd., když ne stát? Nejhůře to samozřejmě odnesou samoplátci, kteří nepatří ani do jedné skupiny. Logická otázka potom zní, proč se jim zvyšuje zdravotní pojištění a v čem konkrétně se pro ně zlepší služby ve zdravotnických zařízeních? Odpověď je nasnadě: vůbec v ničem.

Co je ale na tom nejvíce zarážející, je skutečnost, že ačkoliv konkrétní podoba, jak bude zrušení poplatků u lékaře a zejména za pobyt v nemocnici vypadat, se hledala poměrně dlouho, na tom, že tyto poplatky zrušeny budou, se koalice dohodla ihned po volbách při povolebních vyjednáváních. Jaká vzácná populistická shoda. Chceme, aby naše vládnutí vydrželo celé čtyři roky a tak musíme začít pěkně od  podlahy, musíme něco pro ty lidi udělat!

Minulé vlády si aspoň hrály na to, že mají nějaký ekonomický poradní orgán, v němž našel uplatnění nejeden ekonomický defraudant, ale tato teprve rodící se vláda se rozhodla bez jakéhokoli ekonomického podkladu čistě proto, že se jí chtělo. Systém zdravotního pojištění v ČR tak stále více připomíná ten africký. Uvedu na závěr dva příklady, které mi jsou osobně známy, snad se nikdo proto na mě nebude zlobit.

Příklad první, muž, 65 let, který pojištění platil přes 40 let, přestává vidět na obě oči a jako léčba mu jsou nabídnuty injekce, při čemž jedna stojí tři a půl tisíce, potřebuje aspoň tři, ale ani potom mu není garantováno jakékoliv zlepšení. Je mu řečeno, že někdo těch injekcí potřebuje až sedm. Ale dají mu jich klidně i deset, hlavně když na místě zaplatí. Druhý příklad, žena 35 let, po operaci kolena, je jí nabídnuta léčba v podobě injekce v řádu několika tisíc, která by měla přispět k obnově chrupavky, ačkoliv tato léčba není řádně schválená, pojišťovna ji tedy neplatí a výsledky jsou nijaké, je jí lékařem vyhrožováno, že pokud ho neuposlechne, že dostane umělý kloub, apod.

A tak bychom mohli pokračovat dál a dál. Z mého hlediska je jasné, že systém veřejného zdravotního pojištění selhává, jak ze strany zdravotních pojišťoven, tak ze strany nemocnic, je všem ke škodě a pacientům zejména. V tomto systému, zdá se, není nikdo vítězem. Korunu tomu nakonec nasazují politici, jejichž jediným cílem a starostí je udržet se po celé volební období. Byly zde sice snahy, ať už ze strany bývalého ministra Julínka či Hegera, provést jakousi zdravotnickou reformu, ale ani jejich snahy nebyly příliš úspěšné.

Ukazuje se, že pokud jeden ministr zavede poplatky, druhý je zruší. Přestože jsou v systému utopeny stovky miliard korun ročně, pacienti si mnohdy musí platit léky i léčbu, kam tedy směřují peníze, když ne na léčení pacientů? Neutěšená situace ve zdravotnictví si zasluhuje zásadní reformu, ke které jak se zdá současná vláda nemá odvahu. A je to zase na úkor miliónů pacientů, kteří dali vládě důvěru, aby situaci zlepšila.