Japonská neděle aneb jak Češi vyloupili domácím Japoncům LOH v Tokiu

Japonská výprava patří na probíhajících Letních olympijských hrách v Tokiu k těm nejúspěšnějším. Přesto se několika českým reprezentantům podařilo domácí závodníky o nějaké ty cenné kovy obrat.

Prvním z nich byl v pondělí Alexander Choupenitch, český šermíř ve fleretu s běloruskými kořeny, který v boji o třetí místo porazil japonského fleretistu Takahira Šikine. Choupenitch po prohře v semifinále s hongongským závodníkem Cheungem byl natolik nabuzený, že si během několika minut vypracoval velký náskok, který zaskočený Japonec již nebyl schopen eliminovat. Choupenitch vyhrál boj o bronz 15:8 a mohl se radovat z teprve druhé české medaile na Tokijské olympiádě. Tu první vybojoval téhož dne kanoista Lukáš Rohan ve vodním slalomu. Choupenitch, který se kromě šermu věnuje také hudbě, nebyl favoritem, ale potvrdilo se, že na olympiádě může být častokrát všechno úplně jinak.

Cesta českého judisty Lukáše Krpálka ke zlatu ve váhové kategorii nad 100 kg nebyla vůbec snadná. A byla možná těžší než cesta ke zlaté medaili v brazilském Riu de Janeiru. V ikonické hale Budokán změřil v pátek síly se závodníky, se kterými příliš nepočítal, po vítězství nad Mahdžúbem z týmu uprchlíků, bojoval s Uzbekem Oltibojevem. Díky vítězství se dostal do semifinále, kde ho čekal japonský závodník Harasawa. Soupeř, kterého Lukáš Krpálek nemá příliš v oblibě. Při posledním souboji s ním sváděl vyčerpávající boj téměř půl hodiny. Nakonec se mu však podařilo Japonce hodit na tatami a bylo jasné, že Lukáš Krpálek bude mít po Riu další olympijskou medaili. Ve finále se utkal s Gruzincem Tušišvilim, kterého před tím nikdy neporazil. Po té, co Gruzince hodil na wazari, ho následně obtočil tak, že utkání bylo ukončeno na ippon. Lukášovi Krpálkovi se tak podařilo to, co se před tím v judu nikomu nepodařilo, získat zlatou olympijskou medaili ve dvou nejtěžších váhových kategoriích.

A do třetice všeho dobrého. Česká tenistka Markéta Vondroušová přidala v sobotu do rozrůstající se české sbírky stříbrnou medaili, když ve finále podlehla světové dvanáctce Švýcarce Benčičové. Během své pouti do finále se jí nicméně podařilo vyřadit i světovou šestku Ukrajinku Svítolinovou a právě také světovou dvojku, kterou není nikdo jiný než domácí Japonka Naomi Ósakaová, která měla čest při zahajovacím ceremoniálu zapálit olympijský oheň. Ósakaová patřila k horkým kandidátům na zlatou medaili ve dvojhře, a Markéta Vondroušová jejím vyřazením v osmifinále udělala domácím menší čáru přes rozpočet. Ale ani tak domácí Japonci nemusejí truchlit. Se sedmnácti zlatými jim patří průběžné třetí místo za Čínou a Spojenými státy. České výpravě po vítězství v tenisové dámské čtyřhře patří se čtyřmi zlatými, třemi stříbrnými a jednou bronzovou medailí průběžné dvanácté místo.

Na olympiádě v Tokiu však můžeme najít další výraznou českou stopu. Nejúspěšnější česká olympionička Věra Čáslavská získala na olympiádě v Tokiu v roce 1964 tři zlaté olympijské medaile, o čtyři roky později v Mexiku přidala další čtyři. Její rekord vyrovnala nyní americká plavkyně s českými kořeny Katie Ledecky, která je údajně vzdáleně příbuzná s další českou olympioničkou Ester Ledeckou. Katie Ledecká včera vylovila z bazénu v Tokiu druhou zlatou medaili v závodu na 800 m volným způsobem, a má tak sedm zlatých olympijských medailí stejně jako naše fenomenální sportovní gymnastka. Věra Čáslavská už sice není mezi námi, ale k Japonsku si udržovala vřelý vztah během celého života. A platilo to i obráceně, Japonci měli vřelý vztah k Čáslavské, která obdržela jako dárek například samurajský meč, jak je vidět v dokumentárním filmu Olgy Sommerové “Věra 68“.

Název “Japonská neděle“ je naproti tomu název dokumentárního filmu Heleny Třeštíkové, který vznikl na počátku osmdesátých let minulého století, když Divadlo Spejbla a Hurvínka zavítalo do Tokia. Tento krátký dokumentární film zachycuje, jak Japonci v Tokiu tráví sváteční nedělní den. Je zajímavé, že i když je česká a japonská kultura dosti odlišná, česká a japonská mentalita tak vzdálená zase není. A to je vlastně také smyslem konání olympijských her, uvědomění si, že i když jednotlivé státy a národy mají mezi sebou do značné míry odlišnosti a kulturní bariéry, je stále hodně toho, co nás navzájem spojuje. A tak není divu, že Mezinárodní olympijský výbor k olympijskému heslu: Citius, Altius, Fortius (rychleji, výše, silněji), přidal ještě jedno slovo “Communiter“: Společně.