Den české státnosti: Svatý Václav by se dneska asi hodně divil

Legenda o svatém Václavovi ožívá každý rok na konci září, kdy si připomínáme jeho život, který skončil násilnou smrtí kolem roku 935 ve Staré Boleslavi. Svatý Václav, symbol české státnosti, by se dneska nicméně asi hodně divil.

Zbožnost a svatost zdobily českého knížete po celý život a po jeho smrti významně pomohly českému státu v mezinárodní prestiži a uznání. Záhy vznikla svatováclavská tradice, která posilovala českou státnost. Svatý Václav byl vykreslován a vyobrazován jako zbožný a pokorný král, který pomáhá chudým, nosí jim dříví na otop, aby se v zimě mohli zahřát, apod.

Trochu mi to připomíná záměr ministra Karla Havlíčka (za ANO) pomáhat po skokovém zdražení energií a zejména elektřiny potřebným tím, že budou dostávat nějaké poukazy, aby ji mohli zaplatit. Při tom ČEZ je stále polostátní podnik a cena elektrické energie je u nás dražší než mnohde v Evropě. Skupina je každoročně ve velkém zisku, připravuje se za miliardy dílčí rekonstrukce Temelína, dostavba Dukovan, za to český stát končí každý rok ve schodku stovek miliard a státní dluh tak povážlivě roste. Dnešní vládu to už příliš zajímat nemusí, ale další vlády budou muset být vládami rozpočtové odpovědnosti, protože státní dluh za nás nikdo nezaplatí. Kromě toho se z Česka stala jakási kolonie, ze které se každý rok “vyveze“ několik stovek miliard korun pro zahraniční korporace.

Obsluha státního dluhu (rozuměj úrok) je mandatorní výdaj státu, který dosahuje sto miliard korun ročně. Na letošní rok byl plánovaný schodek pět set miliard korun a na příští rok je plánováno téměř čtyři sta miliard korun. Je to absurdní, když podle několik let starých slibů Andreje Babiše se Česko mělo právě v těchto letech dočkat vyrovnaných, či spíše přebytkových rozpočtů. Při tom například dle Nejvyššího kontrolního úřadu není možné všechno svalovat na koronavirus. Korona pouze napomohla tomu, že se stát začal chovat nehospodárně více než kdy jindy. Nejedná se pouze o nějaké předražené nákupy z Číny během pandemie, jedná se o to, že stát vydává peníze daňových poplatníků zcela neúčelně nebo netransparentně. Staví se, buduje se, investuje se, ale “po česku“, takže ve výsledku je všechno mnohem dražší než kdekoliv na světě.

Ministryně financí Alena Schillerová oprášila staré heslo hnutí ANO, že “nasypeme do ekonomiky miliardy“, a že se z krize proinvestujeme. Podle ekonomických ukazatelů to vypadá, že ekonomika roste. Na druhou stranu růst cen a nebývalá inflace, kterou Česko zažilo naposledy možná někdy v devadesátých letech minulého století, přispívají k dalšímu rozevírání nůžek mezi chudými a bohatými, a z toho by svatý Václav radost neměl. Sociální problémy se týkají dneska bohužel i dětí a také hlavně bydlení. Bydlení a jeho pořízení je v Česku dražší než v západní Evropě, nicméně k zákonu o sociálním bydlení se vláda za čtyři roky nedostala, ministryně pro místní rozvoj Dostálová (za ANO) chce nakonec předložit jiný zákon. Je to o to smutnější, že v této vládě seděli i ministři za ČSSD, pro které by tato otázka měla být jednoznačnou prioritou.

Hnutí ANO je častokrát označováno za názorově a hodnotově neukotvené, populistické hnutí. To bylo celkem dobře vidět na tom, když se letos ve Sněmovně projednávalo takzvané manželství pro všechny. Andrej Babiš najednou přišel s tím, že manželství tvoří pouze muž a žena, nebylo to proto, že by najednou procitl, nepochybně se tím snažil aktivovat svoje voličské tvrdé jádro. Předpokládám, že patron českých zemí svatý Václav si o manželství myslel totéž. Nerozumím potom ale tomu, proč hnutí ANO před tím manželství pro všechny podporovalo a poslalo ho do dalšího čtení. Rodina je základ státu a v posledních letech je na ni vyvíjen mimořádný tlak. Roste počet neúplných rodin, a rozvodovost je stále velmi vysoká. Nejsem si nicméně jist, jestli manželství pro všechny je tím správným nástrojem, jak tento negativní trend zvrátit.

Mimochodem jmenovec svatého Václava profesor Václav Klaus považuje tyto otázky kolem rodiny za kruciální pro další směřování Západu. Ostatní otázky považuje za méně podstatné nebo zástupné. Je dokonce přesvědčen o tom, že přílišné rozvolňování v pohledu na rodinu a na manželství, ke kterému v západní Evropě dochází, má potenciál nahlodávat další křesťanské hodnoty Západu, což může vést k jeho postupné a pozvolné destrukci. To koresponduje také s tím, že východní mocnosti si začínají všímat toho, že Západ, který byl vždycky průkopníkem, přinášel nová řešení, odstartoval jednotlivé průmyslové revoluce, nyní řeší hlavně sám sebe a lidskoprávní otázky. Podle profesora Václava Klause je tento všeobjímající západní pohled krátkozraký a západní společnosti se vrátí v nedobrém jako bumerang.

Nejsem z těch, kterým by vadilo, že jsou dneska všechny supermarkety a hypermarkety zavřené. V den výročí smrti svatého Václava člověk alespoň může uvažovat o tom, co po staletí definovalo českou státnost. Jedná se především o západní křesťanské hodnoty, což si dneska už málokdo uvědomuje. Stát například nepovoluje bigamii, monogamie se tak stala jakousi státní hodnotou, ačkoliv je zřejmé, že vychází z křesťanské tradice. Takových příkladů by bylo možné najít více, česká státnost se vyvíjela v souladu se svatováclavskou tradicí.

Svatý Václav by však dneska příliš spokojený nebyl. Podle zmíněné svatováclavské tradice myslel více na druhé než sám na sebe, byl všímavý, pomáhal potřebným a sám nežil nijak okázale. Dnešní politici se (v příkrém rozporu s tím) dívají na svůj vlastní prospěch, jsou mnohdy názorově a hodnotově neukotvení, relativizují tradiční hodnoty, atd. Z přirozených vůdců se stali následovníky davů, protože jim to přináší více politických bodů. Mnozí namísto spojování chtějí společnost spíše rozdělovat. Před skutečnými výzvami zavírají oči, anebo je odsouvají na později, respektive na ty druhé, kteří přijdou po nich. Nakonec, se ale říká, že každá země má takovou vládu, jakou si zaslouží, a tak snad ta příští bude lepší než ta současná.