Praha před 35 lety vs. dnes

Poslední měsíc v roce představuje z pohledu hostitele skvělé období. Neustále zabookovaný kalendář, nepřetržitě přijíždějící hosté a řada zajímavých cestovatelů s řadou pozoruhodných příběhů. Právě takovým byl i Jonathan.

Trochu nás překvapilo, když nám v poště přistála žádost od postaršího cestovatele, který hledal ubytování od 19. do 24. prosince pouze pro jednu osobu. Vánoce pro nás přeci jenom znamenají svátky, které člověk tráví s rodinou a příbuznými a necestuje do zahraničí, resp. necestuje sám.

Jelikož cestovatel neměl prozatím žádné hodnocení, rozhodli jsme se ho rozpovídat. A tak jsem se ho dotázala na důvod jeho cesty (abychom mu mohli být během jeho pobytu více nápomocní) a čekala, co odepíše. Netrvalo dlouho a Jonathan odpověděl: „Ahoj, děkuji za zprávu. V Praze jsem byl v 80. letech v době komunismu, od té doby se Praha hodně změnila a od mnoha lidí jsem slyšel, že je to jedno z nejhezčích měst v Evropě, zvláště pak v době Vánoc, proto bych ji rád opět navštívil. Zajímají mě muzea a galerie, budu rád, pokud mi něco doporučíte. S pozdravem Jonathan.“ Tato žádost prolomila naši počáteční nedůvěřivost, žádost jsme s Patrikem potvrdili a napjatě očekávali den hostova příjezdu.

Z Jonathana se vyklubal sympatický chlapík. Náš host podle svých slov navštívil Prahu v roce 1982, když byl na Erasmu v Německu. Vyprávěl nám, jak musel našim policejním složkám dát přesný seznam toho, co bude v Praze dělat a jaká místa navštíví. A také o tom, že tato zkušenost ho poznamenala do té míry, že Prahu raději následujících více než 30 let nenavštívil.

Bylo odpoledne a společně s Patrikem a naším hostem jsme vyrazili do centra. Naše kroky vedly po Václavském náměstí od Muzea směrem dolů do Starého města. Náš host při tom ukazoval na jednotlivé obchody: „Pamatuji si, že tenkrát jsem stál zde před výlohou a hleděl skrz sklo do prázdných regálů. Bylo to zvláštní, v každé polici byl jeden, maximálně dva kusy něčeho, čehokoliv a jinak nic, prázdno. Měl jsem z toho divný pocit. Celé centrum bylo vylidněné, teď je tu spoustu turistů.“

Kroky nás zavedly do naší oblíbené kavárny v blízkosti Staroměstského náměstí. Je zvláštní slyšet od cizince vyprávět o Praze v době před více než 30 lety. O ponurém vylidněném městě. S prázdnými policemi v obchodech.

V kavárně obsadíme poslední volný stůl. Všichni se rozhlédneme po zaplněném prostoru, kde přibližně 50 % návštěvníků tvoří turisté. „Ano, tuto Prahu mám mnohem radši.“ zhodnotí náš host a já jsem opět už poněkolikáté ráda za to, že žijeme v této zemi, v tomto městě, a hlavně v této době. I za to, že pro tentokrát jsme byli shovívaví a ubytovali Jonathana, přestože prozatím neměl žádné hodnocení.

A co z toho vyplývá? V případě, že na hostově profilu není prozatím uvedeno žádné hodnocení a má nedostatečně vyplněný profil, máte v podstatě tři možnosti: Buď hosta vůbec neubytujete (taková byla naše dřívější strategie), nebo mu žádost rovnou potvrdíte a budete doufat, že vše bude v pořádku (nedoporučujeme) nebo ho rozmluvíte, a následně se podle jeho reakce rozhodnete, zda se s tímto hostem cítíte dobře a zda ho chcete ubytovat. My dáváme přednost poslední zmíněné možnosti.

A co nás přivedlo ke změně rozhodnutí? Je dobré si uvědomit, že kdysi jste byli také Vy v této pozici – (bez hodnocení) a někdo na druhé straně se rozhodoval, zda Vás ubytuje nebo ne. Ten člověk na druhé straně, řešil stejné otázky a nakonec Vám dal šanci. Bylo by celkem fér dát nyní tuto šanci někomu dalšímu a nabídnout mu tak vstupenku do světa sdíleného ubytování, co myslíte..?