Tak napsání téhle recenze mě zatím stálo nejvíc sil. A to jsem teprve na začátku a vlastně jsem pořádně ještě ani psát nezačala… Další dílo Ireny Douskové navazující na úspěšného Hrdého Budžese, který se již, tuším, přes deset let
X+Přebal audioknihy
Kdo by čekal, že při poslechu této audioknihy zažije stejnou euforii jako při Hrdém Budžesovi, mýlil by se. Neříkám tím ale, že je Oněgin špatný, naopak. Je to opět skvělý a vtipný román, jenom Helenka už není tou malou, roztomile upřímnou holčičkou, která komentuje dění kolem sebe.
Teď je Helenka na gymnáziu, a tak se v jejím vyprávění objevují hlavně profesoři – Krulerová, Fořt nebo ředitel Bauch, nebo Helenčina první velká láska…spolužák Antoša.Spolu s Helenkou se zúčastníme uměleckých a poetických večerů se členy POMEDu, kde mezi mládeží také samozřejmě probíhají různé filozofické debaty. Také uslyšíme příhodu s prvomájovým průvodem a taškami s nápisem „Jezte hodně – nebude!“ ze kterého se následně stal nápis zcela jiný a jeho výklad Helence a její spolužačce Julii zajistil návštěvu v kanceláři ředitele gymnázia.
Naprosté pochopení jsem pocítila v situaci, kdy Helenka řeší nemožné oblečení, které jí Kačenka pořád podstrkuje a nechápe, že v těchhle „pitomejch šatičkách pastelovejch barev“ by Helenka vypadala naprosto příšerně" No a absolutní zděšení ve mně vyvolala zpráva, že Kačenka spálila Helenčiny oblíbené kalhoty!!!
Audioknihu prokládají písničky od Kryla, Nohavici nebo Helenčina spolužáka Havlíčka - „Já navštívil jsem Dejvice a tam je dlouhá ulice…Já navštívil jsem Boleslav a málem z toho dostal bolehlav…“ v nezaměnitelném podání Báry Hrzánové, při kterém jsem se smála až jsem si celou pasáž musela pustit hned několikrát po sobě.
Zkrátka – zase jsem se při poslechu královsky bavila a ačkoliv jsem po Budžesovi přemýšlela, že si sama přečtu i knížku, po Oněginovi jsem si to zase rozmyslela. Je mi totiž jasný, že by mi chyběl hlas Báry Hrzánové když zpívá již zmíněné „Dejvice“, nebo když napodobuje hlas slizkého ředitele Baucha a nebo když smutně vypráví o chvilce, kdy se s Pepíčkem dozvěděli, že umřel dědeček a Kačenka otevřela okno a řekla Pepíčkovi, aby si vzal housle a zahrál Ó řebíčku zahradnický, protože tu měl dědeček nejradši.
A ještě jednu věc musim poznamenat – jestli jsem na začátku říkala, že Oněgin na Budžese nemá, tak bych se teď ráda omluvila a vzala tohle zpět. Budžes je Budžes a Oněgin je Oněgin. Tyhle dvě audioknížky srovnávat nejde. Obě jsou totiž skvělý i když každá trochu jinak.
