Jak se Jeroným zamiloval - ironický příběh o nadrženém mamlasovi VI.

Jak si jeden ženatý chlap v kritickém věku myslel, že našel osudovou životní lásku, a proč se mu to nevyplatilo.

V tom ženě zazvonil telefon.

Dagmar Šmejcová, váš osobní bankéř, dobrý den. Co pro vás mohu udělat?

„Áno? Takže jste se rozhodl správně. … Áno, samozřejmě, jsem vám plně k dispozici, můžeme to podepsat ještě dnes, papíry jsem už připravila. … Ale mě vůbec nezdržujete, prémioví klienti mají u mne vždy absolutní přednost. … Ráda za Vámi dojedu do vaší kanceláře. Áno, za dvacet minut jsem tam. Áno.“

Jeroným pocítil zklamání. Dagmar odjede a není jisté, zda se s ním znovu sejde. „Uvidím vás ještě někdy?“ upřel na ni tázavě zrak.

„Rony,“ pronesla Dagmar významně, „teď musím frčet za klientem, který je také tak úspěšný jako vy.“

Jeronýma potěšilo, že patří v očích Dagmar do elitní kategorie, a zatetelil se. „Mohu si dovolit vás v budoucnu opět někam pozvat?“

„Telefon máte na vizitce,“ mrkla na něj Dagmar a ladně odplula na vysokých podpatcích. Zůstala tam po ní jen silná kořeněná vůně. Jeroným ji vášnivě vdechoval, až se mu začala točit hlava, ale nechtěl a nemohl přestat. Bylo mu tak lehce, že by se vznášel.

„Budete si přát platit?“ zachránila ho číšnice před kolapsem.

Jeroným pohlédl na nedopitou láhev drahého vína a přemýšlel, zda je trapné, aby si vzal zbytek s sebou domů. Zbyla v ní více než polovina nápoje. Pak si uvědomil, že elitní lidé by to neudělali.

„Ano, přineste mi účet, prosím.“

Když číšnice odešla, zkontroloval pohledem, že se nikdo z hostů na něj nedívá, a obsah láhve vypil na ex. Říhnul a otřel si ústa.

Před restaurací málem vrazil do manželky. Šla zrovna kolem. Jeroným přistál zpátky na zem.

„Ty jsi byl sám odpoledne v restauraci?“ divila se.

Jeronýmovi nezbylo než zalhat: „Mělo to být překvapení. Zarezervoval jsem pro nás stůl. Chtěla jsi přece do divadla a před tím na večeři.“

„Chtěla, Jeroušku, ale myslela jsem, že zajdeme někam v centru, do lepšího podniku. Ne za rohem domu.“

Jeroným znova říhl.

„Ty jsi pil?“

„No, koštnul jsem tam nějaký patok a máš pravdu, půjdem raději do centra, já to tady zase zruším.“

„Ty odborníku. Zajdem to tam zrušit spolu?“

„Nenenene, to by bylo trapný, musel jsem je přemlouvat, měli na všechny večery plno.“

„Tady? Fakt?“

„Jo. Zruším to zítra, ať nevypadám jako blázen, co mění každých pět minut plány. Mimoto, labužník by si dal něco domácího a hned,“ podíval se významně na Zuzku povzbuzen alkoholem.

„Nejdřív spolu dojdeme nakoupit,“ zpražila ho. „Vidím, že nic neneseš, žes do sámošky ani nedošel. Kolik žes toho okoštoval?“

„Neptej se, Zuzi. Vezmu ti nákupní tašku,“ napřáhl se.

„Jéžišmarjá, kde máš snubák?“ lekla se Zuzka.

„Já ho nemám?“ předstíral leknutí i Jeroným.

„Ne.“

„Musel mi sklouznout z prstu.“

„To máš z toho chlastání.“

„Už vím, bude na stole v práci, ukazoval jsem ho kolegyni Erice, chce se vdávat.“

„Říkal jsi, že ti musel sklouznout z prstu.“

„No, asi jak jsem si ho znovu nasazoval, tak sklouznul.“

Zuzka se zarazila a prohlédla si celého Jeronýma. Všimla si koženého náramku a absence ponožek, které si ráno určitě bral.

„Ty někoho máš!“

„Já? Prosím tě, mám žen plné zuby z redakce.“

Zuzka si vzpomněla na obtisk ruky na Jeronýmově obličeji: „Ony tebe asi taky,“ zasmála se, i když jí do smíchu nebylo a přepadla ji nepříjemná předtucha. „Jdeme na ten nákup, ať už jsme zpátky doma, přikázala rozhodně.“