Jak se Jeroným zamiloval - ironický příběh o nadrženém mamlasovi IX.

Jak si jeden ženatý chlap v kritickém věku myslel, že našel osudovou životní lásku, a proč se mu to nevyplatilo.

Přece nebude žádat Dagmar o bankovní půjčku. Ztratil by u ní kredit a image. Ale když se sblíží, ona mu finance pohlídá, vždyť se záhy stane Jeronýmovou milenkou, možná i partnerkou. On na tom fondu hodně vydělá, má to všechno pod kontrolou, je přece pořád chlap se vším všudy.

Protože se blížilo poledne, zeptal se, zda může Dagmar opět o pauze pozvat na oběd.

„Pane Rony,“ podívala se na něj káravě, „že vy se mě snažíte svést.“

Jeroným, který byl předchozí půlhodinou vyždímaný jako citron v mandlu a vidině budoucího dobrodružství v její náruči právě obětoval půl milionu, se přestal ovládat. „Dášenko, Dádulko, já se ti musím přiznat, já tě miluju. Jsi taková krásná a elegantní a chytrá a přitažlivá a máš hezkou halenku. Kdybychom ty knoflíčky rozepli …“ přitlačil Dagmar ke zdi, „určitě máš svůdné prádlo. Vzala sis ho kvůli mně, že? Bílá krajková podprsenka, to se mi líbí, to mám nejradši, takovou nevinnost, máš k tomu i krajkové spoďárky? Ukaž mi je.“

Jeronýmovi se podařilo rozepnout bránící se Dagmar dva knoflíčky a potom ucítil známé bolestivé plesknutí do tváře. Před očima mu zajiskřilo. Dagmar měla docela sílu.

„Au! Proč mě biješ, Dášenko?“

Dagmar se na něj suše podívala a pronesla důrazně: „My si netykáme a dejte ty ruce ze mě dolů.“

„Ale Dášenko, ty nevíš, že já na tebe pořád upřímně myslím od toho dne, co jsem tě poprvé potkal. Já z tebe šílím. My dva jsme si souzení, proto jsme se potkali. Ty to přece taky musíš cítit. Nebraň se tomu. Je to náš osud,“ pokoušel se knoflíčky rozepnout znova, protože Dagmar si je mezitím opět zapnula.

„Rony,“ chytila ho za obě předloktí a odstrčila ho. „Jsem čerstvě vdaná, takže osud má se mnou zřejmě jiný plány.“

„Ty ses teprve vdávala? Takhle jsem tě minul?“

„Vdávala jsem se podruhý, takže jste mě teda minul dvakrát, jestli to chcete vědět přesně.“

„Aha, tak já na tebe počkám, Dášenko, a budeš se vdávat potřetí,“ zapomněl Jeroným, že je sám ještě ženatý.

„Pane Rony, nikoho nehledam a nemam o mimomanželský vztahy zájem.“

Jeronýmovi se zhroutil svět. Dagmar mu začala unikat. Žena, která mu zvedla sebevědomí! Odmítal se vzdát. „Ale Dášenko, mně by bylo bez tebe smutno,“ zakňoural a ruce svěsil podél těla.

„Zaprvý mám za deset minut dalšího klienta a chci se na něj připravit a zadruhý už jsem řekla, že nemam zájem,“ odsekla Dagmar. Poté přešla opět do formálního tónu. „Přeji vám úspěšné zhodnocení vašich úspor a jsem ráda, že jsem mohla pomoci a nabídnout náš výhodný finanční produkt. Kdyby vaši známí nebo příbuzní měli taky zájem výhodně investovat nebo si zařídit životní a úrazové pojištění, stavební spoření nebo termínovaný vklad, jsem jim plně k dispozici. Můžu vám dát víc vizitek,“ podala mu další tři. Jeroným je automaticky uchopil.

„Moje krásná Dášenko, včera se mi o tobě zdálo,“ chtěl ji dál přesvědčovat, ale Dagmar popošla ke dveřím a otevřela je.

„Jsem ráda, pane Jeronýme, že jsme se seznámili, ale teď už vážně musíte jít. Nashledanou.“ Podala mu ruku. Jeroným ji dychtivě stisknul a podíval se Dagmar do očí. Její obličej byl bez emocí. Za vteřinu svoji ruku vytrhla z jeho sevření a zavolala na ostrahu: „Doprovoďte prosím pána k východu.“ Pak se vrátila zpátky ke svému stolu stolu a přejela si spokojeně ústa rudou rtěnkou.

Zklamaný Jeroným vyšel z banky jako omámený. Cítil lítost a bál se znova podívat do desek, které si odnášel v černé kožené značkové byznysové tašce, kterou si kvůli Dagmar za dvanáct tisíc pořídil. Taška barevně ladila s šedými obtaženými texaskami a designovými polobotkovými teniskami, které si objednal z internetu. Měly bílou gumovou podrážku a zbytek boty působil jako ponožka. Černá ponožka obepínající nárt do třetiny lýtek s výrazným neonovým nápisem Bucci na kotníku. V práci si ho kvůli těmto botám kolegyně dobíraly, on to musel vydržet. Byl přesvědčený, že ho tenisky omladily o dvacet let.

Není možné, že s ním Dagmar hrála nějakou hru a že jí naletěl. Ne, to je určitě omyl, který se brzy vysvětlí. Hlavně Dagmar se po něm určitě začne stýskat. Počká pár dní, sama mu zavolá. Má jeho telefonní číslo. I adresu. Pravděpodobné je i to, že mu pošle dopis poštou. Bude tam přiznání, že nezájem jen předstírala a že si nemůže pomoci, aby po Jeronýmovi netoužila, a dopis bude zakončen svůdným otiskem její rudé rtěnky ve tvaru polibku. Je ale trpělivý, ví, že ženy potřebují čas. Asi ji zaskočil. Pro ni je půl milionu jako nic. Je přece zaměstnanec banky.

Když se toho dne odpoledne po práci dovlekl domů (protože Dagmar zatím nepsala ani nevolala), Zuzka okamžitě věděla, že se mu něco stalo. Jeho chování bylo v poslední době celkově podivné. Znala ho přece dvacet let. Podívala se na jeho ponožkoboty Bucci a pronesla „Vypadáš jako zmoklá slepice, Jerouši, nechceš mi něco říct?“