Jak se Jeroným zamiloval - ironický příběh o nadrženém mamlasovi II.

Jak si jeden ženatý chlap v kritickém věku myslel, že našel osudovou životní lásku, a proč se mu to nevyplatilo.

Jeroným se vrátil do reality. ,,Žádné zlevněné máslo neměli. Asi sis špatně prostudovala leták.“

Tázavě se na Jeronýma zahleděla: ,,Kde jsi bloumal?“

,,Kde bych bloumal, v chlaďáku, ale prostě už to bylo vyprodaný,“ pohladil si pleš.

,,Ty jsi zapomněl, pro co jsem tě tam poslala, že? Pivo a zavináče sis přinesl.“

,,Ale nezapomněl, Zuzi. Ty víš, že kdybych mohl, koupil bych ti modré z nebe, ale prostě ho dnes neměli. Znáš důchodce. Jak je něco v akci ...“

,,Oni měli v akci modré z nebe?“ chopila se manželka tématu. ,,Nemusíš shánět modré z nebe, stačilo by, kdybys zase jednou koupil lístky do divadla. Už jsme spolu dlouho nikde nebyli sami dva. Půjdeme na večeři, potom na operu a potom můžeš vyslovit tajné přání, jestli nějaké máš,“ mrkla na něj.

,,Ty víš, že ho mám vždycky, Zuzinko,“ zjihl a plácnul ji laškovně po zadku.

,,Ale no tak, jsi dnes nějaký rozverný, Jeroušku,“ pronesla něžně a pohladila ho po tváři.

Ano, Jeroným se cítil rozverně. Cítil se také povzneseně, vesele a hravě. Cítil se najednou mlád a plný sil. Cítil se být mužem, který je díky svému charizmatu schopen se obklopit ženami, jejichž smyslem života je pečovat a něj a házet si o sex s ním kostkou s nadějí, že padne šestka. Za máslo se mělo této výsady v Jeronýmově fantazii brzy dostat i neznámé ženě ze supermarketu.

Od toho osudného dne tam Jeroným chodil každý den. Snažil se přijít ve stejnou dobu, ve které onu ženu potkal. Rozhlížel se tak intenzivně, až si ho lidé pletli s ostrahou.

Asi po dvou týdnech se skutečně dočkal. Zrovna hledal zlevněné pizzy z letáku, který mu vložila do rukou při odchodu manželka, když ji zahlédl na druhém konci mrazicího boxu. Divže se k ní nerozběhl, ale ovládl se. Zamířil k ní jakoby náhodou s úmyslem, že dnes ji osloví. Nechtěl riskovat, že by ji snad opět viděl až za několik týdnů nebo nikdy.

Přistoupil přímo k ní a dal si záležet, aby předstíral údiv: ,,Jé, to je ale náhoda. Dobrý den. Jak se celou dobu máte?“

Žena si ho chvíli prohlížela a pak se nechápavě zeptala: ,,My se známe?“

,,Ano, před 14 dny jsem vám jaksi přenechal poslední máslo.“

Žena se trošku zarazila, ale stejně jako předtím se na Jeronýma usmála. ,,Aha, tak to jste byl vy. Děkuju ještě jednou.“

,,Tak jsem to nemyslel,“ zarděl se Jeroným a najednou si připadal trapně.

Žena na něj krátce tázavě pohlédla a chystala se vzdálit.

Teď nebo nikdy, dodal si odvahu.

...