Jak se Jeroným zamiloval - ironický příběh o nadrženém mamlasovi I.

Jak si jeden ženatý chlap v kritickém věku myslel, že našel osudovou životní lásku, a proč se mu to nevyplatilo.

Jeroným byl štastně ženat již dvacet let. Přesněji řečeno, byl ženat dvacet let. Život v manželství se mu již dávno zdál monotónní. Nejvíce ho bavilo, když manželku přišly navštívit její kamarádky nebo kolegyně z práce, zejména ty mladší. Přisedl, zatáhl vyklenuté břicho, vypnul hruď, laškoval s nimi, hleděl jim do očí, trousil lichotky, pronášel dvojsmyslné poznámky, vyprávěl košilaté vtipy, až se mu rosily brýle.

Kamarádky se vždy dobře bavily, méně již jeho manželka Zuzka. Po každé takové domácí sešlosti následovalo dlouhé období dusna, které se naštěstí Jeronýmovi dařilo překlenout buď sypáním si popela na plešatou hlavu nebo v nouzi nějakým vhodným dárkem.

Proto manželka v poslední době organizovala dámské dýchánky raději v blízké kavárně. Často přemítala, zda se Jeroným chová jako utržený ze řetězu i v práci na pozici redaktora lokálního deníku, jsa obklopen hejnem redaktorek, asistentek, korektorek a editorek. Když jednou přišel domů s oteklou tváří dekorovanou obtiskem čtyř prstů a tvrdil, že to má z alergie na tiskařskou čerň, měla jasno.

Jeronýmovi se tvář časem zahojila. Fialovorudá se proměnila nejprve na kafebraun do zelena, posléze na žlutou a nakonec to byl zase růžolící funící dychtivý Jeroným. Nicméně v něm zesiloval pocit, že mu něco chybí.

Jednoho dne se na něj v místní samoobsluze usmála neznámá žena. Jen tak, vůbec se neznali. Stalo se to, když oba v jednu chvíli sáhli po posledním zlevněném másle. Byl první, ale podal jí ho. Je přece gentleman.

,,Děkuju vám, pane,“ pronesla zvučně a odvlnila se do oddělení cukrovinek.

Její úsměv, který mu při vzájemném střetu pohledů věnovala a zároveň ho jím odměnila, nepovažoval za účelový, ba musel na něj stále myslet. Myslel na něj u regálu se salámy a klobásami, myslel na něj u regálu se zeleninou, kde měl za úkol koupit květák a tři mrkve, myslel na něj u kasy. Za ženou se stále ohlížel, ale ona si hleděla svého nákupu a Jeronýma si k jeho velkému zklamání dál už nevšímala, přestože břicho okamžitě dostal pod kontrolu a hrudník nafoukl jako Shrek.

Jeroným se odtáhl napůl rozjařen a napůl zklamán domů. Jeho smíšené emoce rozťala manželka hned za dveřmi, kde proměřovala miniaturní vzdálenosti jejich panelákového zádveří, protože se právě rozhodla vyměnit pozici botníku a věšáku na šaty.

,,Dobře, že jdeš. Prosim tě, potřebovala bych přesunout botník, asi to budeš muset odšroubovat od zdi ...“

Jeronýmovi se znova vybavily krásné bílé zuby v širokém úsměvu neznámé ženy ze samoobsluhy. Mohlo jí být asi čtyřicet jako Jeronýmovi a kromě krásného úsměvu měla i hezkou postavu a byla elegantně oblečená. Hleděl zasněně přes manželku do dáli, tedy spíše do horní police se svými klobouky.

,,Posloucháš mě vůbec?“

...