Jak se Jeroným zamiloval - III.

Jak si jeden ženatý chlap v kritickém věku myslel, že našel osudovou životní lásku, a proč se mu to nevyplatilo.

„Nešla byste na kafe?“ zeptal se a dal si záležet, aby nebylo poznat, jak moc mu na tom záleží. „Na chvilku. Tady za rohem to mají pěkné.“

Až se toho sám lekl. Nejbližší kavárna byla z boku jejich činžovního domu a byla prosklená.

Žena chvíli váhala a on vnímal, že ho tentokrát sjela pohledem od hlavy až k patě.

„Jeroným, podal jí rychle ruku.“

„Dagmar!“ pronesla majestátně, natáhla ruku směrem k Jeronýmovi a stiskla mu dlaň tak pevně, až se mu podlomila artrózní kolena. ,,Dobře, tak proč ne, na dnes odpoledne ještě nemám nic domluveno,“ zkontrolovala diář.

Jeronýmovo objemné břicho zajelo v tu chvíli až k páteři a možná se vypoulilo na zádech. Ramena nabyla šíře Dunajské delty. Ona ho neodmítla!

„Sejdeme se tam tedy za půl hodiny? Abyste měla čas dokončit nákup.“

Sám hodil zmraženou pizzu zpátky do boxu i s letákem a vzal to s rozběhem do oddělení drogerie, kde popadl antiperspirant a ústní vodu. Pospíchal do auta, které měl zaparkované pod okny jejich bytu. Plížil se podél zdi činžáku, aby ho manželka nezahlédla z okna. V autě si ústní vodu otevřel, aby si lokl, ale z rozčilení si jí nalil do úst moc, takže si notně polknul. Nevadí, budu mít vonný dech až ze žaludku, říhl nahlas. Potom se několik minut potíral antiperspirantem v podpaží a pro jistotu taky za ušima a na krku. Usoudil, že potírat se v rozkroku by bylo předčasné, i když se v tříslech ze vzrušení potil. Taky chodidla v ponožkách vlhla. Sundal si tedy boty i ponožky a důkladně natřel plosky nohou. Část antiperspirantu rozetřel mezi prsty. Nevalně zavánějící ponožky nechal válet v autě na podlaze, své polobotky nazul naboso a pořádně utáhl tkaničky. Zapnul knoflík košile na pupíku, který se mu stále rozepínal.

Ještě zbývalo deset minut. Na zemi před spolujezdcem se válel zapomenutý kožený náramek jeho syna. Jeroným si ho navlékl, aby vypadal drsněji. Náramek se hodil k jeho stříbrnému kříži na krku. Méně již ke kostkované košili s límečkem, kterou Jeronýmovi ráno připravila manželka k hnědým manšestrákům. Stáhl snubák, strčil ho do kapsy ve dveřích u řidiče a dychtivě vyrazil na schůzku.

V kavárně byl první, v nejzazším koutě byl volný stoleček pro dva. Jeroným tam rázně zamířil a posadil se zády ke vchodu, aby nikdo neviděl jeho obličej. Nebylo to ale moc praktické, jelikož se musel neustále nenápadně otáčet, kdykoli zaslechl kroky, aby příchod neznámé ženy nepropásl.

Dagmar přišla přesně, usmívala se a hleděla Jeronýmovi zpříma do očí. Prozradil jí, že přátelé ho oslovují přezdívkou Rony. Rony se pokusil vyslovit ležérně s americkým přízvukem.

„Často cestujete?“ chytla se.

„Tak co má člověk dělat s penězi, než si je užít, že?“ zašveholil světácky a položil peněženku na stůl, aby doložil svůj statut.