Umírá mi máma. Pláču....

Moje bezmála osmdesátiletá maminka právě leží na jednotce intenzivní péče. Má růžovou tvářičku, zavřené oči a pravidelně si odfukuje. Když jsem ji vzala za ruku, tak mi ji stiskla. Vypadá, jako když si dává svého oblíbeného šlofíčka po obědě.  Ve skutečnosti je ve stavu neslučitelném se životem. Bože, jak strašně těžko se mi to píše…

Viděla jsme ji dneska kolem desáté , přivedla jsme jí pejsky na hlídání a přinesla oblíbenou pórkovou polévku, s karamelovými řezy. Jako vždycky, když jsem jela na poslední chvíli do města z toho našeho venkova , tak jsem ukrutně spěchala. Ještě u dveří jsem zavolala:

„Tak mami, já jedu do Prahy k  tomu zubaři a potom tam mám práci“, pejskové naskákali spokojeně  k mamince do postele a z peřinek se ozvalo takové to její rozespale zachumlané :

„Hmmm, no jo a v kolik se vrátíš?

Odpověděla jsem jako mnohokrát před tím:„ Neboj, tak kolem šesté budu doma. Nikam nechoď a nikomu neotvírej. Pa.“

Jedna schůzka mi odpadla, tak jsme se vracela o hodinu dřív. Byla jsem trochu nervózní protože v tom dopoledním zmatku jsem si zapomněla doma mobil. Žijeme s mamčou v rodinném domku ona v přízemí a já v podkroví.  Nejdříve jsem tedy jako vždy šla k ní dolů, měla zamčeno a nebyla doma. Kolikrát se mi v minulosti v podobné chvíli rozbušilo srdce a  běžela jsem do svého horního bytu jako o závod. A vždycky jsme ji tam našla, pospávala tam u mě na sedačce, pejsky měla pěkně naskládané kolem sebe a moje kočky měly v miskách naservírované čerstvé kapsičky a mléko. „Nechtěla jsem  kočičky tady nechat samotné, když jsi byla tak dlouho pryč.“ hájila se na můj nesouhlasný monolog, v němž jsme jí snad posté opakovala jak nerada vidím tohle její pochodování, když nejsem doma.

Tentokrát jsem se tedy zase tolik nebála. Jenže maminka nebyla ani dole, ani u mě nahoře. Zato v mém zapomenutém mobilu, bylo sedm nepřijatých hovorů od souseda. Konečně jsem se mu dovolala a vše se dozvěděla.  Maminku našla kolemjdoucí  ( tímto jí děkuji za vše, co v té chvíli udělala) venku na ulici za popelnicí v závěji sněhu v lehkém oblečení, v bezvědomí a s rozbitou hlavou. Odvezla ji sanitka do hořovické  nemocnice .

Jako smyslů zbavená jsme vběhla do bytu a bezmyšlenkově naházela do tašky takové ty věci , které se tam pacientům vozí.  Košili, pantofle,  župan, léky.  A hlavně zubní protézu, která tam zůstala ležet ve sněhu. Žínku, mýdlo, je tak čistotná, teplé ponožky, je tak zimomřivá a  ještě pár jablíček, která má ráda hlavně taky nůž, aby si je mohla nakrájet. Nastává důležitá chvíle:

Běžím rovnou k její posteli na jednotce intenzivní péče. Maminka má růžovou tvářičku, zavřené oči a pravidelně si odfukuje. Vypadá, jako když si dává svého oblíbeného šlofíčka po obědě.  Chci hned mluvit s lékařem a podávám sestře tašku s jejími věcmi. Kouká do ní rozpačitě:„ To asi nebude potřebovat.“

Nechápu proč to, ujímá se mě hned jiná sestra, která chce pro změnu můj občanský průkaz. Ukazuji jí ho, dává mi maminky hodinky a jediný prstýnek, který kdy nosila.

Jiná sestra mě začne zpovídat, jakými nemocemi  maminka trpí, jak vidí, jak slyší, zda má problémy s hybností,  na co je alergická …rutinně na vše odpovídám a začínám se vnitřně uklidňovat.  Když tohle všechno chtějí vědět, tak to asi nebude tak zlé. Beru si k maminčině posteli židli, beru jí za ruku a vyprávím jí, jak  bylo dnes v Praze, nevím jestli mě slyší..

Čekám na ošetřující lékařku. Konečně dorazila a bere si mě stranou . „Je mi moc líto, ale vaše maminka měla masivní krvácení do mozku a její stav je neslučitelný se životem“

Koukám na ní nechápavě a cítím jak se mi do očí dere nezadržitelný gejzír pláče.

„Paní primářko já ale byla pryč jenom pár hodin a prosila jsem jí ať nikam ven sama nechodí.“  poslední slova už nemohu skrze slzy vyslovit…“Nevyčítejte si to. Praskla jí tepna v mozku, to se mohlo stát kdykoliv. Kdybyste byla u toho, třeba seděla vedle ní u stolu,  ničemu byste nezabránila“ Stále sedím pláču a obviňuji se. Nemusela přece ležet  venku sama za tou popelnicí v tom sněhu se zakrvácenou hlavou.  Šla vybrat schránku, kolikrát jsme jí říkala, ať tam nechodí, alespoň, když nejsem doma…

 „Upadla do bezvědomí dnes. Vnější zranění hlavy už nebylo podstatné A to že ležela ve sněhu jí paradoxně  mohlo spíše pomoci, protože chlad zpomaluje krvácení,“ vysvětluje mi velmi citlivě ošetřující lékařka.

Jdu znovu k mamince  Má růžovou tvářičku, zavřené oči a pravidelně si odfukuje. Vypadá, jako když si dává svého oblíbeného šlofíčka po obědě.  Když  ji beru za ruku, tak mi ji stiskne, ale neotevře oči a ani se nepohne.

„ Mami mám tě moc ráda, jsi nedůležitější člověk v mém životě. Ty jsi to nejlepší, co mě kdy potkalo, i když to mnohdy tak nevypadalo.. Měla jsi pravdu, když si říkala :  „Té nevěř,  je falešná.  Měla jsi pravdu, když jsi říkala s tím chlapem nebudeš nikdy šťastná. Držkovala jsem , hádala se s tebou… Ale měla si pravdu

Teď tě držím za ruku.  Máš růžovou tvářičku, zavřené oči a pravidelně si odfukuješ. Vypadáš, jako když si dáváš svého oblíbeného šlofíčku po obědě, neotevřeš při tom oči a ani se nepohneš . Když  tě ale beru za ruku, tak mi ji stiskneš a já věřím, že to cítíš. Mami  v moc věcech jsi měla pravdu, miluji tě!

Zemřela 12.12.2012