USA/FLORIDA – země pravidel pro pravidla a otázky: „Jak se máš?. Na kterou nikdo neodpoví.

  Představte si obyčejného českého turistu s igelitkou (dokonce s několika), nebo lépe, představte si obyčejnou českou rodinku s igelitkou a baťohem, která vyrazila „za oceán“ s lovečákem v kufru a před očima velký americký svět.

Jen pár dnů před odletem na naši „velkou americkou cestu“ jsme měli opravdu veliké štěstí. Naše cesta je zakončená pobytem na Kubě a při komunikaci s čechem na Kubě Pavlem Skalským se mě mimochodem optal, jestli mám připravené turistické karty. No jasně, že ne! Opravdu potřebuji mít turistické karty již z velvyslanectví v ČR? Ano, potřebuji. Super. Mám jeden den na vyřízení. Turistické karty dostáváme na počkání den před odletem – teď už jen sbalit. Taková maličkost. Nevejdeme se do kufrů. Od poslední cesty jsme se rozrostli o dceru Taisu, ale také o dva kufry. Opravdu potřebujeme všechny ty kufry? Kam dáme to, co budeme chtít přikoupit? Odebereme tedy část českého jídla, protože bez svačiny si to nedovedeme představit, neodebereme všechno jídlo. Kufry přeskládávám na pětkrát. Blíží se půlnoc a já ještě nemám ani natáčky na hlavě. Zjišťuji, že se nedá všechno stihnout a tak si dobalím i práci s sebou, ale i tak usedám do auta šťastná. Opravdu poletíme. Let je dlouhý 10 hodin a letíme, nevím proč, přes Kanadu. Při přistávání v Miami na Floridě jsem překvapená, jak je tato část země placatá.

Po příletu nás čeká nejtěžší část dne – půjčit si auto a dojet po náročném letu do 350 km vzdáleného Orlanda. V autopůjčovně děti jásaly. Převzali jsme si klíče od sedmimístného Chevroletu Pacific a byla jsem šťastná, že už při objednávání vozu z Čech jsem byla natolik prozřetelná a vzala větší auto, poněvadž si nedovedu představit, jak by se ty naše kufry s námi pěti vešly do vozu pro pět lidí. Ty naše kufry, děsí i portýry v hotelu, vždycky se těším na ten jejich vyděšený výraz, když nás vidí vylézat z auta. Děti jsou autem natolik okouzleny – především množstvím elektrických vychytávek ve voze, že o tom nejen neustále básní, ale taky se snaží všechny stále používat, že jim po výjezdu začneme vyhrožovat vysazením a ponecháním u silnice. Zahajují tedy bobříka mlčení, který je uspí. Hurá. Ale uspává to i nás. Cesta je dlouhá, rovná, vedoucí ničím oku zajímavým a tak máme pocit, že nedojedeme a oba dva s Michalem střídavě usínáme. Nevíme sice jak, ale dojeli jsme. Welcome Orlando!

Vzhledem k ubytování v rodinném domku jsme bez snídaně, pádíme si to tedy do velkého supermarketu, všechno je tak jiné a veliké – i to mléko v nejmenším obalu je větší, než to naše, tak dokážeme brouzdat s nákupním košíkem skoro čtyři hodiny. Wau? Chápete to? Mít supermarket jako významnou sightseeing (památku)? V supermarketu byly ceny skoro jako u nás v ČR a lišil se především ohromným množstvím předpřipravených pokrmů. V USA je tedy skoro každý Babica. Usínáme skoro s českým časem – v pozdním odpoledni.

Není tedy divu, že se na druhý den probudíme všichni jak blázni a už od 4 hodin ráno někdo pobíhá po baráku, ovšem vyjet do zábavního Universal parku se nám stejně nepodaří vyjet včas. Universal park nás ohromil již při příjezdu. Domy a repliky filmových a pohádkových postav jsou úchvatné, všechno kolem nás bliká, svítí, bliští se a je to moc krásné. Jsme okouzleni a chvíli jsme každý ponořený jen do svého vnímání věcí kolem sebe. Celý park je tématicky rozdělený dle jednotlivých filmů. Avengers, Jurský Park, Harry Potter, Simpsonovi, Mimoni, Shrek, Rychle a zběsile, Planeta opic a další. Každá část obsahuje různé atrakce, tématické obchody, jídlo, stavby, postavy. Jste v jiném světě. Je nám jasné, že nemůžeme stihnout úplně všechny atrakce, i přes to, že náš vstup na atrakce je přednostní a tak můžeme předbíhat fronty. Po pár hodinách se rozdělujeme, protože pro nejmenší Taisunejsou některé atrakce dostupné a zjišťujeme první z pravidel – opravdu důkladné neustálé přeměřování její výšky i přes opakovaný vstup na stejnou atrakci. Kroutíme hlavou, ale říkáme si: „Pravidla jsou pravidla.“ a jsme tedy trpěliví. Michal pobíhá po velkých atrakcích s Theou a Timikem a já lítám na labutích na labutích s malou Taisou. No, nejen na labutích. „Maminko, pojď točí.“ Vyskakuji tedy na ten klasický americký kolotoč, který znám z filmů, kde zvířátka jezdí kolem dokola a nahoru a dolů. Tájinka mi vybrala zvířátko, usedáme, poutám Taisu opaskem, kolotoč kvůli mně nevyjíždí – nejsem na zvířátku upoutaná. Dobře upoutám se opaskem a vzhledem ke krátké délce a nepříliš vyvinutým břišním svalům jsem svým poprsím narvaná na krk zvířátka. Kolotoč se rozjel, Taisa je šťastná, vyloudím americký úsměv a zadívám se na zvířátko, na kterém si to svištím nahoru a dolů. Je to růžová kráva! Směji se na celé kolo, upřímně! Jsem vychechtaná blondýna na růžové krávě! Svět, který mne zde nejvíce uchvátil, byl Harry Potter. Jeli jsme vlakem do Bradavic z nástupiště 9 a 3. Celé městečko bylo pro mne úchvatné a klidně bych tam zůstala celý den sama bez dětí. Po devíti hodinách vyrážíme do našich postelí, tak strašně unavení, že bez večeře i sprchy uléháme rovnou do postele.

Michal nás ráno popohání, houby platné, snažím se ráno ještě vyprat alespoň dvě pračky a dle hesla: „Zvyk je železná košile a netřeba jej měnit.“ vyjíždíme zase o chloupek později. Teď vidím jak se někteří čtenáři – naši kamarádi - významně smějí.

Kennedyho vesmírné středisko. Opět úchvatná podívaná. Mohli jsme si vesmír osahat. Vlézt si do orbitrální stanice, ba dokonce i Timon startoval raketu. Vesmírná raketa včetně dopravníku ATLANTIS je celá postavená v obrovském sále a vy si všechno dokola procházíte a obhlížíte, včetně vesmírného skafandru. Je úžasné, jak dokáží v USA vytvořit všechno tak interaktivní. Přejezdy autobusem mezi stanicemi mne neuchvacují, usínám v autobuse. Dnes nejsme tak vyřízení, tak připravím půlkilové steaky, po kterých již vyřízeni jsme.

Závěrečný den v Orlandu – před dlouhou cestou zpět do Miami – jsme schválně zvolila vodní park Vulcano Bay, aby děti byly vyřízené a cestu prospaly. Opět jsem zakoupila přednostní vstup, abychom stihli všechny atrakce. Bylo chladno, chvílemi pršelo, v parku pro několik tisíc lidí jsme byli téměř jediní a na parkovišti stálo celých 15 aut – možná byla dokonce polovina zaměstnaneckých. Jojo. Umím věci zorganizovat i naplánovat. Středobodem celého vodního parku byla sopka tryskající vodu a v ní nejšílenější atrakce. Vstoupíte do budky, překřížíte ruce a nohy a najednou vám pod nohami zmizí podlaha a vy frčíte volným pádem průhlednou trubicí až dolů. Atrakce pro odvážné. Michal je odvážný. Já nikoliv. V tomto parku jsem pochopila, že my v Evropě jsme vlastně velmi svobodní. Nejprve nám bylo první kontrolou bráněno ve vstupu, protože jsme měli v tašce pití a Tájinky rukávky. Museli jsme jej nechat v autě. U druhé kontroly nám bylo bráněno ve vstupu s Tájinky certifikovaným plaveckým páskem. Museli zavolat až manažera, který se v první větě zeptal jak se máme? No, jak se asi máme, když se dohadujeme se security, že chceme vstoupit do areálu s vlastním páskem? V druhé větě nám sdělil, že je přešťasten, že námi může hovořit a  že jsme navštívili tento skvělý vodní park. Dohady končí sice naším vstupem do areálu, ale nemožností pásek použít, poněvadž nám všude zapůjčí jejich plavecké vesty, ve kterých se mimo jiné dítě nemůže skoro ani pohnout, natož třeba plavat. Podruhé jsem potkala manažera parku, který se mě pobíhající se zmrzlou naší nejmladší po parku a hledající v dešti alespoň jednu atrakci, kterou bude moci malá využít, zeptal, jak se mám a dále mi sdělil, že je opravdu přešťasten, že se mnou může hovořit a že jsme si vybrali tento park k návštěvě a že mimochodem zavřou dříve, protože prý, jestli jsem si všimla, počasí je nic moc. Přemýšlím, jestli nemám na čele nalepenou nějakou nejapnou cedulku. Naposledy mne manažer uvítal stejnýmy slovy - jak se máme a bla, bla – když se nás s Tájou snažili plavčíci vyhodit z vody v hloubce 60 centimetrů, pohybujíc se bez plovací vesty se slovy, že na to je opravdu ještě malá. Nezabral ani argument, a ani názorná ukázka, že malá plave. Je prostě malá a tak bude mít vestu! Nebude! Ale bude! Manažer vám to vysvětlí. Vysvětloval, následoval mě s vysvětlováním skoro až k východu. Park byl úchvatný, dokonce jste mohli plout ve velké lodi, proplouvat jeskyní. Ale každé dva metry po celém areálů stál jeden až dva plavčíci a opravdu pozorně dbali na to, abysme se bavili a smáli jen tak akorát. Jakmile někdo vybočil z řady, byl velmi rychle spatřen a upozorněn. Při prodeji piva jsem byla také upozorněna, že mám nárok pouze na dvě piva za celý den. Ale i tak to byla sranda. I přes nepřízeň počasí jsme v parku vydrželi do Předčasné zavíračky a sušící budku za 10 dolarů jsme neměli zájem využít. Ušetřili jsme padesát dolarů. Utřeli jsme se ručníkama. Skáčeme do auta a vyrážíme směr Miami, oproti plánu, děti usínají až ke konci cesty, ale jsou šťastné. Miami ve druhém díle.