Zem byla nemile zaskočena. Popraskaná půda, studánka téměř bez vody, zežloutlá tráva, smutná zvířátka, usychající les, louky a stráně, všichni do jednoho, žalovaly společným vyprahlým hlasem: “Nezaprší a nezaprší.“
Byl srpen. Poslední prázdninový měsíc. Poslední z dlouhé šňůry horkých měsíců.
Zpychlé Sluníčko na obloze dál žhnulo a opájelo se svojí poblázněnou samo zvoucí nadvládou.
Již několik týdnů si nepustilo k sobě na oblohu žádný mráček, natož velká silná dešťová oblaka, nebo letní bouřku a blýskavici. Ani vlahý deštík, který Sluníčko mělo nejvíc v oblibě, si netroufl předvádět své něžné prázdninové kreace.
„Copak Sluníčku úplně přeskočilo v hlavě?“ Tázala se nevěřícně česká dívčina Lucinka a pohladila dlaní vyschlý mech.
„Že by mu dočista, čistučka, na kameň stvrdlo srdiečko?“ Obávala se slovenská slečna Magdalénka.
Po dlouhém domlouvání a přesvědčování přijela z dálky, až z jižního Slovenska, navštívit do šumavských hor Lucinku, nejmilejší spolužačku. Všecko kolem ní však bylo divné. Lucinka byla smutná. Měla ustarané oči, netančila, nezpívala, neusmívala se. Nebylo divu. Dusno střídalo ještě větší dusno. I v nejhlubších šumavských lesích už vysychaly studánky.
Dívčinám se v hlavě začaly honit chmurné myšlenky.
Ve vzduchu visela podivná nevyřčena slova.
Ani další dny nepřišla žádná vláha, žádná úleva. Nicotné nic přetrvávalo. Žár a úmorné vedro trápilo Zemi. Tak se dívčiny rozhodly, že se promění ve víly. Pohádkové bytosti dokážou divy.
Když to zjistil vodníček Emílek Snílek, přiběhl víly prosit jako první: „Udělejte nějaké vílí čarování, nebo mi v rybníce pohynou všechny rybky.“
Postupně se přidávala zvířátka a žadonila: „Dívčiny milé, poproste Sluníčko, ať tolik nepálí, ať se aspoň v noci trošku zchladíme.“
Posledními vlnkami svorně bědovaly studánky, potůčky, řeky: „Domluvte Slunci sobci. Vždyť vody je už zoufale málo. Všichni trpí vedrem a žízní“.
„Přiveďte ho konečně k rozumu,“ tvrdě požadovala zbídačená příroda, „nebo se stane neštěstí.“
A tak slečny víly čarovaly, prosily, domlouvaly, předkládaly Sluníčku rozumné argumenty i řešení. Nepomáhalo nic. Sluníčko se tetelilo ve své pýše a dál okupovalo oblohu celé dlouhé dny.
Čím více zdola k němu bezmocná šumavská příroda v očekávání vzhlížela, tím více bylo Sluníčko o svojí nadřazenosti a nedotknutelnosti přesvědčeno. Prostě onemocnělo mocí.
Jednou hned zrána seděla Lucinka s Magdalénkou ve stínu mohutného dubu. Dvě sestry, krása a pravda. Přemýšlely spolu, jak ve zdraví přečkat další rozpálený den. A ještě víc: Lámaly si hlavy, jak pomoct nemocnému mocnému Sluníčku, jak zachránit krásnou a pravdivou přírodu.
„Ďalej už čakať nemôžeme, je najvyšší čas,“ podívala se pravdě do očí víla Magdalénka a rozhodla. „Musíme nájsť pravílu Všehomílu. Ona určite vie správne riešenie. Pomôže nám.“
A začaly se chystat na dlouhou cestu za pravílou Všehomílou. Nevedno kam.
Ale nikam chodit nemusely. Z dutiny tisíciletého dubu, tam, kde bydlí moudrá sova Eva, se jim pravíla Všehomíla ozvala jasným hlasem: „Vím, co vás trápí. Sleduji již několik dní, co se kolem děje. Sluníčko stůně. Mocnářská nemoc je tuze vážné onemocnění.“
Nastalo dlouhé ticho. Pak Všehomíla rozvážně pravila: „Aby se vše v dobré obrátilo, musíte všichni, ale úplně všichni, držet pospolu. Táhnout za jeden provaz.“
„Ale, veď my všetci ťaháme za jeden koniec. A nič sme nedosiahli.“ Zoufale podotkla slovenská dívčina Magdalénka a podívala se smutnými očima do koruny prastarého dubu.
„Proti žhavé bezhlavé palbě Sluníčka nemáme šanci,“ dodala mírně Lucinka. Po krásné tváři jí skanula slzička beznaděje.
„Na jednoho spojence jste zapomněly. Je sice čtyřistakrát menší než Sluníčko, ale je hodně důležitý. A co víc, je k Zemi blízko. Přemýšlejte a pozvěte jej k sobě,“ pošeptala prastará víla tichounce, aby to Sluníčko nezaslechlo. A znenadání, jak její hlas zazněl, tak i ztichl. Asi Všehomíla v lůně pravěkého dubu usnula.
„Vůbec z toho nejsem chytrá,“ přiznala Lucinka a pokrčila nosík. “Neznám poblíž nikoho čtyřistakrát menšího a veledůležitého, kdo by mohl co i jen na chvilinku zastínit Sluníčko.“
„Ani ja nie som o nič múdrejšia,“ přiznala se Magdalénka. „Určite som nedávala pozor, keď sme sa to v škole učili. Alebo, že by sme sa to u nás, na Slovensku, vôbec neučili?“
Horký den se vlekl a trval nekonečně dlouho. Slečny víly dumaly, přemýšlely, snažily se vzpomenout na nejdůležitějšího spojence. Marně. Všechno živé ztrácelo naději. Když už se zdálo, že žhavé trápení nikdy neskončí, vylétla z dutiny stromu moudrá sova Eva. Dvakrát hlasitě houkla a letěla přímo k obzoru. Byl to čas, kdy se na obloze vynořil malý, tenký, slabounký srpek měsíce.
Právě tenhle okamžik rozhodl.
„Já už to vím, už jsem na to přišla!“ Radostí vykřikla Lucinka. „Měsíček nám pomůže. Na něj jsme dočista zapomněly.“
„Mesiačik, braček, pomôž nám! Potrebujeme tvoj čas. Jedine čas, ten najspravodlivejší zo všetkých spravodlivých, môže Slniečko vyliečiť.“ Oslovila Magdalénka Měsíc.
Měsíc věděl, že je to pravda. Nenechal se prosit. Malý, tenounký srpeček z oblohy vklouzl škvírkou do dutiny tisíciletého dubu a zůstal tam schovaný celou noc. Daroval životu na Zemi to nejcennější, co měl. Daroval mu svůj čas.
V sobeckém povýšení si Sluníčko nevšimlo, že zůstalo úplně osamocené. Putovalo oblohou celý celičký den. Měsíc jej ani v noci nevystřídal. Sluníčko si nemohlo odpočinout, nemohlo si ani na chvilinku zdřímnout, nemohlo nabrat sílu. A tak se stalo, že znavené samovládou klopýtlo o svoji vlastní pýchu. Padalo z nebeské výše dolů a dolů, níže a níže. Dopadlo až na samé dno velkého rybníka Bílka. Slunečním žárem se voda zahřála, odpařila a proměnila na malý obláček. Vcukuletu připlula k nesmělému obláčku velká oblaka. Zablesklo se, zahřmělo, jako když na nebi božské děti zlobí. A z šedivého nebe se zrodily kapky vody. Konečně pršelo, pršelo, pršelo.
Voda je nesmírný zázrak vesmírný. Probrala přírodu na Zemi k životu. Příroda odpustila Sluníčku. A spravedlivý Čas pomohl Sluníčku vystoupat znovu na oblohu.
Sluníčko, Měsíc i Zem se opět skamarádili a vydali se na svoji dráhu vesmírem.
*
Jen někdy, občas, když dozraje pravý čas, nastane na obloze vzácný jev, úplné zatmění Slunce.
To aby touze vládnout sám, nikdo nepropad.
To aby každý věděl, že pýcha předchází pád.
*
Srpen skončil. Slečny víly se proměnily na dívčiny a v záři usedly do školních lavic. Hned první hodina výuky byla věnována pásu totality.
