Lavička v stínu pod dubem

Byla tu vždycky,

odpradávna,

pod dubem plaše schoulená,

lavička stará, dřevěná.

Uměla tiše naslouchat.

A chodili k ní milenci.

A stavěli se poutníci.

Mohla by dlouze povídat.

Lavička stará, dřevěná.

Kam zmizela?

Kdo jí odstranil?

Komu tak vadil ošoupaný vzhled,

že musel novou, litinovou vymyslet?

Lavička stará, dřevěná.

Teď už nám nikdy nesdělí,

kdo vyryl lásky odkazy,

kdo hladil její kolena

a prosil bohy bez jména.

Lavička stará, dřevěná.

Láskou a vírou živena.

Schází tu, v stínu pod dubem.

A mne se chvějí ramena.

I my tu jednou nebudem.