přede mnou

Rozhodl jsem se, že si vypěstuju závislost. To jediný mě může zachránit před tím, abych si ustřelil palici. - Kurt Cobain

v odrazu svém spatřil jsem svět

byl plný šedé, černé, slepých stěn

a v tom všem oči modré, vodové

tající pod tíhou nevyřčeného břemene

a taky vlasy, zlaté, občas ztrápené

chtěli je ostříhat, větře odnes je!

v tom strachu a v té panice, ústa se třásla

lapala po dechu, chtěla zakřičet, marná snaha

jejich obličej je ustaraných vrásek sad

a jizvami píšu paměti, na které budu vzpomínat

řečí těla je pot a neustávající třes

dovolím jim mé bezvládné tělo na okamžik nést

v něm něco tlačí, bodá a svírá

jediné co mělo, byla jeho síla

mé skleněné vězení je můj z pavučin hrad

oči své jednou v něm nechám zhasínat

až budou pohaslé třebas maličko jen

rty usmějí se, jakby splnil se jim sen

svlažím je naposled, podívám se skrze hrad

pohlédnu na všechny stíny, jež za sebou hodlám zanechat

jak bláhový jest okamžik pro který chtěl jsem žít

teplo by hřálo mě ze vzpomínek, z nich

pověz, jaké to vlastně je, světla naposled zhasínat

vědět, že na shledanou nestačí, že sbohem musíš dát

to uvědomění je jako poslední lesa padlý strom

z ničeho a najednou je z krásného lesa pustý lom

pověz mi na co jsi myslel, když jsi mi sbohem psal

tušil jsi vůbec, že když budeš chtít, jako bys z mrtvých vstal?

v odrazu tvém a očích tvých

spatřila jsem smrt a tvůj padlý stín

hlavu měl skleslou, zdálo se, že stydí se snad

nikdy Ti nestačil říci, že Tě měl rád

a taky, že Tě nechal do propasti smutkem hnát

najednou světlo, doslova nepopsatelná zář

on zemřel s Tebou, líbajíc Tvou tvář