Otrok

Takhle se cítím na tomhle blogu. Víte, že kritika od lidí, co navíc nepochopili či jen tak z nudy mají potřebu/ nutkání shazovat mě dolů. Nejen mě, moji duši, srdce, moje slzy.. Je to až směšné, ale mě to bolí víc, než kdyby mi to někdo řekl přímo do očí. Takhle se schovává, je bez tváře, nemá svá vlastní písmena, svůj vlastní text. Vysmíváte se mi, ač nechápete. Já krvácím, ač vlastně nemám proč. Nesrazí mě to na dno. Pomůže mi to vytáhnout se ještě výš. Kritizujete politiky, ale sami se chováte nechutně, používáte slova jako nůž. Bodá to víc, než skutečnost. Ano, i takoví jsou lidé. Ne, díky, já k vám nikdy patřit nebudu. Bojuju za svoje lepší já, nikdy nevyhraje pouze ego nebo superego, či snad id. Já to tak nenechám..

Na co jsi myslel, když ses mi smál?
Ty budeš nula, já tvůj král!
Utíkej sem a pospěš tam,
na věky věků budeš sám!

Připrav si kapesník, budeš plakat,
ze skály možná v zoufalství skákat.
Budeš chtít zapomenout a přát si zemřít,
vzdal jsi to dávno, nač se s osudem přít.