To nejdůležitější jste napsala v posledním odstavci.... že jste silnější a že vás tudíž tlachy nerozhodí ... a to je je ono .

Berte to jako trenažer - můžete to ignorovat, můžete se u toho dobře bavit, a když vás to bavit nebude, máte tu kouzelné mazací tlačítko.

V jednom se pletete. Ta skupinka žvanilu nesedi a nečeká na nepovedený text. Oni vezmou zavděk jakýmkoliv textem toho, koho si vyhlédnou. A pak osamocení ve své nenávisti, opájejí se představou, jak to tomu autorovi nandali a jak se ten autor trápí. To že tomu autorovi jsou ukradeni a že oni sami jsou politovánihodní, to jím nedochází. Takže : pište dál, nepřátel se nelekejte a na množství nenávistných komentářů nehleďte.

Ještě jsem ovšem nezaregistroval, že by si zde někdo "zasedl" na někoho, kdo píše rozumně (i když i takový sem tam něco slízne ). To, o čem píšete, je buď reakce na nulovou sebereflexi nevalného autora, nebo na jeho kontroverzní vystupování v diskusích. Pak se skutečně stává, že je mu "opepřen" i výjimečně povedený článek.

Divím se, že vás vytáčí zvýšený zájem o vaše tři jména. Pro vás by mělo být důležité, jak jsou na blogu hodnoceny vaše literární pokusy. Pokud za ně sklidíte pochvalu, mělo by vám být "někde", co diskutéři píší o vašich jménech, vzhledu, nebo o vašem pobytu na psychině. V případě záporných reakcí ovšem nemůžete očekávat, že kritika bude poplatná  v a š e m u  názoru na to, co je správné, nebo chybné.

Variace, která ještě nevečeřela:

Zhulený a zchlastaný

do uší vstrčím jinou vatku

reportáž pověsím na oprátku

ať straší místní satany

Jo, má pravdu pan Köster:) Diskuze je vošklivá a zvrhlá, slečno Evo Anno. Opravdu si ze mne neberte příklad, radím dobře. Neb jak se jednou zvrhnete...peklo s Vámi.

A na závěr tedy...

Zhulená a zchlastaná

odrolím z listů jinovatku.

Tak, aby zbylo na oprátku

pro mýho šéfa... ....SATANA To už pak opravdu nejde rozchodit

To jste psala když vám bylo třináct a mačkala jste si beďary na nose, že? No, dnes už jste halt vyzobaná.

Evo Anno Emmo, nezvrhla se vám tu ta diskuse kamsi, kam jste netušila, že to lze?

No vidíte, nebude to s vámi tak hrozné. Stačí se podívat níže na přisprostlé vyzobané slunečnice, Odarčenkovou a Mojžíšovou. Jste na tom podstatně lépe. Ony už to ve svém věku zřejmě nerozchodí, vy máte ještě dost šancí.

Aby bylo jasný, dal jsem ůplus za tu větu, že to s ní nebude tak hrozný.

Achichááách, kyberšikana...tepání nešvarů...Růžičko. Tímto článkem jste si pomohla? Myslíte? Svobodu slova máme. Ale vše je relativní. Promiňte mou narážku u předešlého článku na vaše jména, ale jsem starý kmet a vychován v zemi, kde existuje Jméno Příjmení, pokud někdo byl biřmován, extra jméno nepoužíval. V dnešní době x křestních jmen působí poněkud pozérsky, kopírováním západu, zoufale se snažit vyniknout. Lze ale vyniknout i pod Jedno jméno Jedno příjmení a nepřitahovat pozornost stylem Desiréé Vanessa Vopičková. Promiňte, ale při skutečné depresi byste neměla náladu ani zapínat počítač, natož tepat virtuální nešvary. Vaší tvorbou zatím nevyčníváte z řady, ale čím víc píšete, tím víc o sobě říkáte. Ale asi to, co jste nechtěla... Podívejte se, přeju vám hodně štěstí, ale toho štěstí nedojdete tím, že se budete handrkovat na blogu Idnes v diskusích.

P.S. Když přechodníky neumím, nepoužívám je. Moje heslo, jednoduché, ale účinné.

Tak pokud nezabilo, ale posílilo... je jen dobře :)

Ale zas proč to pokoušet...

Podívejte se, tohle je internetová diskuse. Já chápu, že pokud se člověk baví se svými přáteli a rodinou, má právo očekávat empatii, vcítění, pochopení pro své problémy. Ale pokud něco vyvěsí na net, kde si to přečtou tisíce cizích lidí, tak to takhle prostě nefunguje. Nejste první, kdo tady na sebe prozradil nějaké osobní věci a pak se rozčiloval, že se nesetkal s pochopením. Mě by nenapadlo se vám smát že jste se léčila na psychiatrii, jako se nesměju nikomu za to, že si zlomil nohu, ale zas musíte chápat, tohle není skupinová terapie, kde platí poměrně striktní pravidla vzájemné komunikace. Zvažte sama, kde je ta hranice, za kterou už cizí lidi nepustíte.

A ještě něco mě k tomu napadlo:  Nedávno jsem tady narazila na blog, kde nějaká mladá žena (na jméno si bohužel nevzpomenu) popisovala zcela věcně a realisticky, ale přitom zajímavě, jak se dostala na psychiatrii, co tam zažívala, bylo tam dost zajímavých postřehů o režimu v léčebně, společných rysech pacientů a zaměstnanců...popsala to fakt docela zajímavě, bez patosu, bez snahy o "umění", bez sebelítosti a pocitu vlastní výjimečnosti, kterou musí ostatní pochopit. V diskusi se jí nikdo nesmál, nikdo si z ní nedělal legraci. Čím to je? Podle mne tím, že to psala už s jistou dávkou sebereflexe.