Komunisté mezi námi nebo v nás?

Tak už se na nás zase ze všech stran vesele šklebí komunisté. Není se čemu divit, skutečná konzervativní a pravicová protikomunistická strana u nás po sametové revoluci nevznikla a o tom, že mnozí tzv. nepevní komunisté, tedy ti, kteří po listopadu zahodili či odevzdali své rudé knížky, se nahrnuli do všech nových i staronových partají, o tom se přece všeobecně vědělo.

Komunisté vyloučení za normalizace a soustředění v aktivní Obrodě zase aktivně obsadili nejdůležitější masmédia, abych použil jejich hantýrku, tedy státní televizi, rozhlas, ČTK i hlavní noviny. Na jejich přerodu ve veřejnoprávní instituce a akciové společnosti či eseróčka většinou slušně vydělali. Akce se zdařila, tzv. bývalí komunisté vedou ČR i ČT dodnes a dokonce jim na to všichni formou poplatků přispíváme. Dobře si pamatuji příchod Obrody po sametové revoluci do Čs.rozhlasu. Brzy jsme se dovídali, že noví šéfredaktoři hlavních redakcí byli v padesátých letech Čmolíky a Fojtíky v tehdejší hierarchii ÚV KSČ.

Magnetofonové pásky se záznamy reportáží obrozených komunistů resp. komunistických disidentů z procesu s Miladou Horákovou byly náhle uzamčeny ještě pod více zámků, než předtím vysílání ze srpnové okupace v roce 1968. Obecně se vědělo, že žádný zahraniční zpravodaj rozhlasu nikdy do ciziny nevyjel nejen bez požehnání rodné strany, ale ani nejdůležitějších složek StB. Hodně jsem tenkrát o těchto věcech mohl diskutovat s novým ředitelem Čs.rozhlasu Františkem Pavlíčkem. Spojovali nás jakési vazby na České Budějovice a také jsme společně připravovali několik věcí, např. velký koncert k výročí osvobození jihozápadních Čech americkou armádou v roce 1990 apod. Byl to skvělý a slušný člověk, ale o svém členství v KSČ vždycky tvrdil, že tam byl prostě automaticky převeden po slučovacím sjezdu v roce 1949. Tak jsem nevydržel a přivezl mu ukázat legitimaci mého otce ze stejné soc.dem. organizace v Č.Budějovicích. Ten se totiž nikam automaticky převést nedal, ovšem brzy na to byl převeden ze zdravotnictví do výroby kartonáže v místních papírnách a trvalo mu dost dlouho, než se odtud dostal.

Pochopitelně, že i mezi bývalými komunisty najdeme dnes jejich upřímné a rozhodné odpůrce. Osobně za takového považuji např. Pavla Kohouta. Hned po převratu dal jasně najevo, že nehledá své místo ani na dvoře Václava Havla, ani v české politice. Přesto jeho působení, literární i společenské, je navýsost a účinně antikomunistické. Velmi názorně se to ukázalo nedávno, při diskusi kolem komunistické minulosti Milana Kundery. Není možné soudit naivní budovatele lepších poválečných zítřků dnešními zkušenostmi a měřítky. Ale je nutné informovat současné i budoucí generace o všem, co víme. Je nutné otevřít všechny archivy StB a vyhodnotit je tak, jak to udělali díky Gauckovu ústavu v Německu. Je nutné donutit všechny bývalé komunisty, aby se jednoduše přestali živit ve státní službě a z našich daní.

Mnozí původní komunisté jako třeba pánové Palas, Dienstbier, Pithart ad. si dokonce postupně vyzkoušeli hned několik nových partají po sobě, než zjistili, která bude nejlépe vyhovovat jejich návratu na politické výslunní. Není to tedy tak, že s Jaroslavem Palasem jako krajským hejtmanem se komunisté nyní vracejí do vedení Severomoravského kraje – s ním a dalšími přece nikdy nezmizeli! Stále spolu zůstávali: soudruzi zemědělci, soudruzi myslivci, soudruzi estébáci atd. až k soudruhům kapitalistům v SETUZE či agrokombinátech.  Od založení Komunistické strany Československa v roce 1921 bylo jasné, že v novém státě našla tato strana ideální úrodnou půdu. Nafoukanost i poníženost, malost i neomalenost, hurávlastenectví i kolaborantství…ale hlavně nenávist k pracovitým, pilným, úspěšným, nenávist k soukromému majetku, který je přece tak snadné přerozdělit. V tom se ostatně

český národní charakter může opřít o zřejmé historické tradice. Od přemyslovských bratrovražd přes husitské lapky až k rakousko-uherskému plebejství. Nacismus a komunismus si na nás už jen smlsli, moc násilí přidávat nemuseli. Nacisté sice ještě počítali popravené české vlastence na tisícovky, ale komunisté už jen na stovky – systém třídního nepřítele a boje s ním už měli také propracovanější a vše navíc jistil tzv. tábor míru, tedy Varšavský vojenský pakt. Myslím, že bychom raději měli mít na praporu místo hesla „Pravda vítězí“ spíše to Masarykovo známé: Nebát se a nekrást!  Češi měli v uplynulém století mnoho důvodů se bát a bohužel za své si vzali k srdci i to známé komunistické: kdo nekrade, okrádá rodinu.

Úvahy našich komunistů jsou totiž správné a nedělají ostudu Leninovi ani Stalinovi:  nikdy přece nebude víc lidí bohatých než chudých a zvýšení životní úrovně těch chudých se vždycky nejsnáze zařídí zabráním a přerozdělením majetku těch bohatších. V této zemi to spolehlivě fungovalo od nepaměti, pouze se o tom ne vždy dostatečně vědělo. Dokonce i Jan Žižka a další hejtmani si přivlastnili domy uprchlých staroměstských měšťanů, prostí husité zase vybavení katolických kostelů a klášterů, konfiskace po porážce českých stavů na Bílé hoře jsou už dobře známé i ze školních učebnic, po první světové válce nakonec kromě pozemkové reformy zbylo cosi i pro legionáře a po 2.světové válce už bylo komunistům pořadí přerozdělování jasné: sudetští Němci, banky, továrníci, kulaci, kněží, živnostníci, sedláci atd. Pak už opravdu nebylo co konfiskovat a z čeho rozdávat a tak to po leninsku zase na chvíli půjčíme těm, co to dají trochu do pořádku a počkáme si na nějaké ty demokratické volby, které bezpečně vyhrajeme, v nejhorším spolu se soc.dem., ale to už přece také vyřešit umíme.

Národu, které se neumí, či nechce poučit z minulosti skutečně není pomoci.