Dubček, Havel a Joska Skalník? Nebo StB?

Bohužel ani dvě desetiletí po demokratickém převratu, tzv. sametové revoluci, není v širší české veřejnosti jasno o tom, čím se zabývala, co konkrétně činila a jakou skutečnou moc měla komunistická tajná bezpečnost, StB. Už název Státní bezpečnost měl veřejnost obelhávat v tom smyslu, že jde o jakousi důležitou složku, která má chránit společný stát, nikoliv jen totalitní moc jediné politické strany: komunistické.

Zkratka sice nabízela i pojmenování jako státní tajná bezpečnost, ale faktické a naprosté spojení s KSČ a to ještě jen s jejími vůdci a šéfy speciálních oddělení  bylo před veřejností úspěšně zamlčováno. Tento fakt se komunistům velmi vyplatil právě po sametové revoluci, neboť vše špatné, protilidové, dokonce i třeba zločinné, mohli svádět právě na onu státní tajnou bezpečnost, která byla ovšem i nadále tak tajná, že její organizace, konkrétní příslušníci, plánování, jednotlivé akce, hodnocení atd. zůstávaly po mnoho let v naprosté většině nadále skryty před veřejností. Teprve díky zřízení Ústavu pro studium totalitních režimů existuje možnost dostat se i do příslušných archivů. Zájem o ně, včetně třeba plánů a kádrových spisů StB, ovšem dnes po mnoha letech od sametové revoluce projevují kromě historiků a postižených osob už jen novináři. Ty pak často vede pouze zájem o známé osobnosti a aféry s nimi spojené. Obávám se, že do ztracena tak  zmizí několik velmi zásadních věcí ve spojení s StB:

1/ zločinné spolčení KSČ a StB  k naprostému ovládnutí českého národa, včetně jeho charakteru a duše

2/ KSČ skrze své vedoucí funkcionáře a příslušná oddělení vždy StB nejen ovlivňovala, ale také přímo řídila

3/ rozhodujícími momenty této řídící činnosti byly kádrové pořádky příslušníků StB a jimi vypracované a předkládané roční „Prováděcí plány práce“, hodnocení těchto plánů a také „Zprávy o výsledcích operativní činnosti“

4/ sítěmi svých operativců, vyšetřovatelů a nejrůznějších spolupracovníků, ale dokonce i jen tzv. zájmových osob se StB za 40 let své činnosti dostala prakticky do každé  rodiny a často svými  sledovačkami, odposlechy i dalšími tzv. technickými prostředky i do mnohé ložnice

5/ StB používané kategorie A,KTS, D,IS atd. nám neposkytují žádnou jistotu či klíč k rozlišení toho, zda šlo o osoby zájmové, prověřované či vydírané, aktivní kariéristy, osoby spolupracující dobrovolně či dokonce skrytě  nepřátelské – každopádně členů strany a přesvědčených komunistů mezi agenty mnoho nebylo - StB právem spoléhala v případě potřeby jakékoliv informace na jejich angažovanou vstřícnost

6/ za desítky let své činnosti však příslušníci StB dokázali ještě něco víc, o čem se dosud nikde nepsalo ani nemluvilo – dostali desetitisíce svých dětí a rodinných příslušníků na vysoké školy, včetně těch úzkoprofilových jako jsou právnické, lékařské a humanitní fakulty, na důležitá a finančně zajímavá místa do nejrůznějších státních úřadů atp.

7/po demokratickém převratu se mnoho dobře informovaných estébáků nebo jejich aktivních spolupracovníků bez obtíží dostalo do privátní sféry, do různých soukromých firem,  dokonce i do diplomacie či mezinárodních institucí.   

Jedním z mála rozhodných demokratických politiků, kteří po převratu poctivě usilovali o zničení celého estebácko-komunistického pavouka byl Jan Ruml. Na jaře 2009 si v ČT posteskl, že se to nepodařilo proto, že předání moci komunisty do rukou opozice v čele s Václavem Havlem bylo podmíněno tím, že nedojde k žádnému jejich skutečnému postihu. Logickým vyústěním toho je pak prokazatelný agent StB v čele současné KSČM, komunisté ve vládě, či dokonce Moskvou prověření čeští komunisté mezi poslanci a komisaři EU.

Dalším problémem bylo zacházení s archivy StB u nás. Už během sametové revoluce došlo k manipulaci s nimi pod dohledem dvojice Sachr-Lorenc a následovala potom řada dalších manipulací, kdy na veřejnost postupně a účelově pronikala různá jména a dílčí seznamy. Známá aféra Bartončík zdaleka nebyla  jediná, nicméně její vyznění bylo zásadně odlišné např. od aféry Kundera.  Zatímco v sousedním Německu se s archivy Stasi zacházelo odborně, důsledně a veřejně, u nás k systému jaký zavedl tzv. Gauckův institu nikdy nedošlo. Různé studentské či parlamentní a jiné komise při vší snaze zůstávaly ve vleku starých struktur, tzv. lustrační zákon umožňoval různé výjimky a obcházení. Estébáci i jejich řídící komunisté také úspěšně posílali do veřejnosti údaje o tom, nakolik byly díky jejich spolupracovníkům infikovány agenty a donašeči nejrůznější disidentské platformy. Velmi jim v tom, ať už úmyslně či neúmyslně napomáhali tzv. Dubčekovi reformní komunisté sdružení hlavně v tzv. „Obrodě“. Společnost se začala smiřovat s tím, že jinak to prostě nešlo a nejde.

Ze všech výše uvedených důvodů nemám žádné porozumění pro petici nejbližších přátel Havla, požadující odvolání ředitele ÚSTR a téměř uzavření tohoto ústavu. Bylo by nepochybně férovější, pokud by se jen postavili za dotčeného kamaráda disidenta Josku Skalníka, který ovšem sám se žádnými argumenty na svou nevinu, nebo alespoň s vysvětlením svých kontaktů s StB, zatím veřejně nevystoupil.

 Obávám se, že signatářům petice proti Žáčkovi moc radosti neudělala MF Dnes, když otiskla 16.listopadu t.r. na stránce 20 let svobody  pod titulem:  Jak Havel tvrdě odstavil Dubčeka,  zajímavou ukázku z knihy Daniela Kaisera „Disident.Václav Havel 1936-1989“. O Skalníkovi se v ní m.j. dočteme: „Druhá schůzka (Havla s Dubčekem,pozn.autora) nebyla tak dramatická, ale zato průlomovější. Konala se v ateliéru Josky Skalníka na okraji Riegrových sadů, kam se dramatik po vyhlášení kandidatury na čtyři dny uklidil….Jednalo se nadvakrát….Nazítří přizvali ještě osmašedesátnického ekonoma Františka Vlasáka. Havel měl po svém boku Stanislava Milotu a Dubčeka uondal. Prosadil si, že on bude prezidentem a Dubček předsedou Federálního shromáždění.“

Nemůže být žádných pochyb o tom, že by ani dnes, dvacet let po sametové revoluci nebylo příjemné, kdyby se ukázalo a bylo doložitelné, že Havel se stal kandidátem na prezidenta v zemi osvobozené ze spárů totality v ateliéru spolupracovníka StB. Pokud jsme svobodná a demokratická země, jistě lze tyto pochyby vyjasnit či přímo rozptýlit. Raději však před nezávislým soudem než nadiktovaným postihem člověka, který se proti vůli mnohých, a možná většiny české společnosti, zasloužil o otevření a zpracovávání estébáckých archivů i jejich bývalých správců.