30 dní v podkroví světa II.

„Ty vole sleduj!“ křičí můj kamarád z mokré čtvrtě. Otáčím hlavu a spatřuji velikého makaka, běžícího po římse hotelové budovy. Namířím kameru a snažím se zachytit ten velký, červený semafor, se zrzavým ochlupením, který právě mizí za rohem hotelu. Tak proto jsou tu na oknech mříže i ve vyšších patrech. Ty potvory nejsou líne dojít si pro kus žvance z několika kilometrů vzdáleného Swayambhunathu. Tak tomu říkám exotické ráno.

Miroslav Endyš

KÁTHMÁNDÚ II.

Po včerejším příjezdu, uvítací večeři a zjištění, že teplá voda je v těchto krajích skutečným luxusem, jsme doladili teplotu těla vynikající moravskou slivovicí a následně usnuli jak dudci. Ráno pak následovalo seznámení se s gekonem, který obýval naší koupelnu, úprava provozní teploty našich těl - jak jinak než pomocí slivovice a hurá do centra velkoměsta.

Ulice Thámelu jsou uzoučké a přeplněné. Prach je všudypřítomný a teplota blízko třiceti stupňů, komfortu nijak nepřidá. Vstupujeme do řeky, kde proudí davy lidí. Proplétají se ulicí a tvoří barevnou chaotickou směs. Díky informacím o možném setkání se s kapsáři a zlodějíčky, schovávám peníze pod triko, kontroluji brašnu s fotovýbavou a snažím se lokalizovat našeho průvodce, který nám slíbil ukázat nejlepší (čti: spřízněný) obchod s horolezeckými potřebami. Průvodce Ang Temba Sherpa sice vyčnívá nadevšemi, kteří se na ulici momentálně nacházejí, ale kombinace nového, naprosto úžasného prostředí, snaha pojmout všemi smysly to co mě obklopuje, hlídání si svých hmotných statků a Ang Tembovy dlouhé kroky, dělá z mé snahy ‚následovat jej‘, takřka nemožný úkol.

V jednu chvíli uskakuji před autem a tak tak zachraňuji svou nohu před přejetím. Řidič malé Suzuki mě ani nepostřehl. Dál znuděně sleduje dění před sebou a v krátkých intervalech mačká klaxon, který je všemi ignorován. Ostatně není sám kdo troubí, takže ve výsledku stejně není poznat kdo, na koho a proč.

Dostáváme se do ulice, která je o dvacet centimetrů širší, než byly ty dosavadní. Na schodech, před otevřenými krámky posedávají obchodníci a zvou nás do nitra jejich království. Většina z krámků je prosta zákazníků, ale zbožím překypující. Krámky s textilem, kořením, čajem, nádobím a potravinami, krámky s léky, 'skoro značkovými' bundami, směnárny, krámky s mrtvými kuřaty a živými slepicemi. Všude samé krámky, které kromě zboží nabízejí nánosy prachu, špínu a zápach. Někde je ten zápach silnější, zvláště v oblasti, kde se specializují na prodej masa a smažených pochutin. Jinde, je potlačen vůní koření nebo čaje.

Konečně přicházíme do obchůdku, který není ničím vyjímečný. Na stěně zde visí použité mačky a cepíny, na hromadě zaprášených spacáků se povalují stočená lana. Na jedné straně jsou na ramínkách pověšené péřové bundy různých barev, pod nimi goratexové kalhoty a kombinézy. Na výběr je zde i velká spousta vařičů různých systémů a k nim příslušných typů plynových kartuší. Rozhlížím se kolem a přemýšlím. Který z těchto kousků spatřil tu naší zeměkouli z bodu nejvyššího? Vzhledem k množství horolezeckého materiálu v tomto krámku, je veliká pravděpodobnost, že nejednu z těchto propriet obestírá aura, která se dá přinést jen z nejvyšších vrcholů světa. Chvíli se rozhlížím a můj pohled uctivě hladí šrouby do ledu, pikly, karabiny, lana, ale i další materiál, který nese známky opotřebení. Jakoby všechny tyto věci vyzařovaly sílu vůle, kterou získaly od svých odvážných, více či méně úspěšných majitelů.

Vzhledem k tomu, že sám nepotřebuji dokoupit žádné vybavení, odcházím z obchůdku, abych uvolnil prostor. Alespoň umožním ostatním pohodlněji poskakovat na jedné noze při zkoušení sedáků a nasazování maček. Zapaluji si cigaretu a pozoruji cvrkot ulice. Co chvíli se kolem mě prožene rikša nabízející svezení. Jsem velký, bílý evropan, tedy potencionální zákazník. Navíc s velikým foťákem kolem krku, takže musím být nechutně bohatý. Nechutně bohatý je konec konců každý bílý evropan. Odmítám pátou rikšu v jedné minutě a snažím se nasadit neutrální a znuděný pohled. Doufám, že to odradí další zájemce o obchodní spolupráci se mnou.

Na proti přes ulici, v otevřené dílně pozoruji řezbáře, který klečí na zemi z udusané hlíny a dlátem zpracovává kus dřeva. Hotové kousky zdobící průčelí i stěny dílny připoutají mou pozornost a se zrakem upřeným na největší dřevěnou masku se vydávám na bližší průzkum.

„Qunii quni quniiiii!” za zády se mi ozvala houkačka sestavená z dětské trubky a plastové lahve od coca-coly.

„Dopr...zadele” uskakuji před rozjetou rikšou.

Za jejími říditky se tlemí huba roztažená od ucha k uchu a s pobaveným výrazem v očích drmolí “Guud prajz, mórning prajz.”

Od zabržděných kol se zvedá oblak prachu a řidič stojící na pedálech dodává “Van haur, tú handrid”.

Kroutím hlavou a zvednutou rukou dávám najevo, že nemám zájem. Můj znuděný pohled asi nebyl tak moc znuděný. Dvěma kroky překonávám nebezpečnou ulici a dostávám se do řezbářské dílny. Mladý řezbář zvedne hlavu a pokračuje dál v odštípavání malých kousků dřeva. Pod rukama se mu začíná rodit další z úžasných kousků. Od jeho kolegy, který byl doposud schovaný za bednami v zadní části dílny, vyzvídám cenu. Velké stojí sedmset, malé třistaapadesát. Rupií. S obdivem sleduji ruce mladičkého umělce, pod jehož dlátem se mění kus dřeva v další nepálskou masku, která dříve nebo později skončí někde na druhém konci světa nad krbovou římsou, nebo jiném čestném místě, nějakého nechutně bohatého cizozemce. Odcházím s úsměvěm a s příslibem, že se za měsíc zastavím.

Vracím se zpět, abych zjistil, zda se už moji spolucestovatelé poprali s nákupy. Kluci vycházejí z krámku prohnuti pod těžkým báglem, ze kterého vyčuhují lana a mačky. “Pojď nám pomoct a nečum.”

“Quiii quini quiniii!!” “Guud prajz, mórning prajz.”

Ten samý, roztlemený chřtán, který mě před několika minutami málem sejmul, brzdí za námi a zvedá oblaka prachu. Pepa šibalsky nadzvedává těžký bágl a ke spokojenosti řidiče s úsměvem zvolá: “No jasně že jedem!”

Naskakuje na rikšu i s báglem. Martin sedá hned vedle a se slovy “K hotelu!” vybízejí rikšu k pohybu.

Nevím, jak dokázal čtyřicetikilový rikša rozpohybovat těleso, které v tu chvíli vážilo něco kolem dvou metráků, jisté je, že takhle si snadný výdělek nepředstavoval. Večer se pak dozvídám, že za desetiminutovou cestu, kterou korunoval hereckou etudou na téma „Ufff, to jsem se nadřel“ dostal zaplaceno jako za 5 hodin běžného provozu.

Večeře, fujtajbl čaj, slivovice, slivovice, slivovice... uaaaaa to se bude dobře spát.