Vstupenka do společnosti mistrů

Hospoda "U Zajíčků" na pražské Pankráci měla v adventním čase na začátku osmdesátých let i své klidnější chvilky. V tomto období tu sedělo pouze pár montérů z nedaleké instalatérské provozovny a užívali si tento, pro jiné hektický

čas doslova plnými doušky. Byli nejblíže stavu, jež se dnes nazývá "single" i když k skutečné podstatě tohoto moderního společenského stavu měli ještě hodně daleko. Jejich život se z drtivé většiny odvíjel mezi tímto lokálem, nedalekou dílnou a prací po okolních bytech. Potom přejet tramvají a svalit se na pár hodin do pavlačové špeluňky po rodičích na zatuchlý gauč...Když se to nestihlo, tak čtyři sražené židle na dílně, v půl sedmé ráno promnout očí, první cigáro a postavit na kafe..

Jejich průměrný věk dožití byl podobný tomu v subsaharské Africe neb Amazonii. Z pohledu mých necelých dvaceti byla "necelá padesátka" stále úctyhodný věk. Navíc jsem neviděl nic škodlivého v soužití s těmito lidmi. Naopak jsem byl smutný z toho, že mezi ně stále nějak nezapadám.

Slunce se v brzkém odpoledni prosincového dne pomalu sklánělo za střechu pankráckého soudu a marně se snažilo svými paprsky prorazit špínu začouzených oken hospody. Říkával jsem často, že jsem tu jen dočasně a jednou se za tím sluncem vydám....Kolik takových západů slunce chlapi v hospodě promarnili, to vůbec neřešili. Naopak, na jakoukoli mojí narážku na putování reagovali svorně:

"Hoďte na něj sítě, je to blázen! Kam bys furt jezdil, když tady je tak krásně!" A potvrdili to zdvižením půllitrů, ve kterých zazářil zlatavý mok na pozadí přidušeného rudého západu.

Chlapi, jejichž "stravu" tvořilo z drtivé většiny pivo, cigarety a káva se vrhli do debaty o jídle. Přecejen na Vánoce by si měli dopřát něco "fajnovýho"

Nevím, co mě to tehdy napadlo, zřejmě ve snaze zachytit svérázný život těchto lidí pro příští generace, jsem nenápadně položil vedle sebe na lavici kazetový magnetofon "Panasonic" v koženém pouzdře s řemenem na nošení přes rameno. V té době ohromující frajeřina. Zasunul jsem do něj kazetu se stopáži dva krát čtyřicet pět minut a stiskl zároveň tlačítko "Play" a "Record" na šestitlačítkovém registru. Tak byla tehdy elektronika milosrdná!!

Chlapi se mezitím přikláněli ke klasice: "nic složitýho, hlavně, ať je to rychle hotový. A žádnou rybu, v tom je plno kostí, radši řízek." Shodli se vesměs unisono. Pak někdo u stolu dodal:

"Někde sem čet, že příprava slavnostního pudingu pro britskou královnu trvá prej štyrycet vosum hodin.

Ty vole, kdes na to přišel, máma měla vdycky pudink hotovej za deset minut.

Ale tohle je slavnostní, anglickej pudink, ty vole! Voni do toho daj všechno! Maso a tak. Hele, Pejsek s Kočičkou jsou proti tomu uplný amatéři.

No, to bych teda nežral ani kdybych chcípal hlady!!

Nó, dyť ta královna do toho kolikrát jenom dloubne a de to celý do hajzlu!

A hrajou jí k tomu "God save the Queen", přisadím zi znale.

"Hele, co to ten mladej zase blafe, nenadává nám náhodou??!

Ne, vole! Řiká, že jí k tomu hrajou Kvíni.

Jo, ty myslíš toho buzeranta Merkuryho?

Jo, přesně toho.

No, tak tomu bych věřil. Tuhle psali, že ten buzerant Elton John byl povýšenej do šlechtickýho stavu.

Teda, ten svět je fakt ňákej přiblblej!

No vidíte a vy byste furt někam jezdili!" Přisadí si vedoucí Pavel.

"No to my né, to tady mladej!! Ten by furt někde trajdal. Jasný, že tady U Zajjíčků je nejlíp. Petře, dej nám to eště jednou!!" Půllitry třesknou o sebe nad stolem, jako potvrzení tohoto geniálního závěru. Hostinský Petr položí doprostřed stolu stříbrný tácek se štamprlaty bezbarvé tekutiny.

Ryk vášnivé debaty nepřehluší ani náhlé "plesk", jak skončí kazeta a tlačítka vystřelí do původní polohy. Na  chvíli se debata zklidní a chlapi sáhnou po cigaretách. Položím kazeťák na stůl a stlačím pouze knoflík "Play" Do údivem zklidněné hospody se ozvou hlasy, zkreslené kondenzátorovým mikrofonem.

"Tý vole, ten vůl to nahrával!!

Dyť ty tam mluvíš, jako kdyby tě drželi za koule!!

Ty se moc nesměj, ty máš hlas, jako kdybys je už neměl!!

To smažeš!!!" Hrozí na mě pěstí výhrůžně, byť se svým věčným úsměvem Míla.

U pultu již nějakou dobu zevluje neznámý maník, oblečený podle tehdejšího stylu "študent" v saku a opraných džínách a s pivem v ruce z nás evidentně nemůže spustit zrak za brýlemi "lenonkami" a určitě i sluch pod tmavými, delšími vlasy. Když se jeho pohled protne s mým, povídá s cizím přízvukem: "Pánové, mohu se zeptat, co to tady posloucháte?

Ále, to je novej Silvestr!!" Pohotově odpovídám, posilněn a zkurážněn vodkou.

"Jo, fakt!! A prodali byste to??"

Hele, vodkaď vůbec seš?" Vyzvídá Pišta

"Já sem redaktor ostravskýho rozhlasu.

Jó, to by moh říct každej!" Chlapík se brání "ale fakt!" sáhl po odřené, placaté aktovce.

"Nic nehledej, my ti věříme.

A prodali byste to??" Naléhá chlapík

"Dej tři kila a je to tvoje!" Vyzývám ho, neb si myslím, že si dělá srandu.

Tři zelené obrázky s Hradčanama, které lehce dosedly na kraj stolu, jsou jasným důkazem, že si srandu nedělal. Nezbývalo, než mu kazetu vložit do originální krabičky a říct "uctivost, šéfe!" Nato s přáním hezkého večera zase zmizel v zimním podvečerním šeru.

"No, to si piš, že bude hezkej." Křičím za ním na již zavřené vstupní dveře a mávám bankovkami nad hlavou.

"Já vám to pánové říkal, že ten kluk neni vůbec blbej." Hodnotí situaci Kačaba a u mě propuká euforický stav "nejšťastnějšího člověka na světě" při kterém si vždy zapaluji cigaretu.

Věřte nebo ne, tři stovky tehdy stačily na vypití celé hospody. Na mazání záznamu chlapi dávno zapomněli. O to se vlastně postaral ten maník. Ten ji odvezl téměř čtyři sta kilometrů daleko, kde jsme byli asi slavní i když bez naší účasti. Hlavní bylo, že jsem tímto počinem získal konečně "vstupenku do party mistrů."