Tragikomický příběh motocyklu JAWA/ČZ 125

Psal se rok 1978. Výše zmíněný stroj s letopočtem 1965 na výrobním štítku budil již tehdy pozornost. Dnes by budil mnohokrát větší, jen vrtošivý osud mu nedopřál se toho dožít.

Nutno též podotknout, že pokud to dočtete až do konce, určitě mě nikdy nebudete volit za ministra životního prostředí, což je dobře.

Onoho roku přišel vzdálenější soused našeho pozemku, že se chystá prodat chatu s kůlnou, za kterou stojí tento stroj. Dobře mu sloužil při cestách na houby, ale teď už je starší a bojí se už na něm jezdit a až prodá chatu, nemá ho kam dát. Dostal nápad, že mi ho daruje. Zřejmě za to, že jsem tam s kamarády chodil dojit benzín do našich fichtlů, čili jsem stroj jíž zevrubně znal.

„Musíš si tam jen dát benzín a je bez baterky. Ale chytá na roztlačení.“ Jedinou podmínkou bylo, že si ho musim převést na sebe a platit povinné ručení, aby mu nechodily upomínky. To jsem s velkou radostí učinil a stal se tak nenadálým majitelem tohoto stroje. Oproti známějšímu modelu 175 se lišil pouze nápadně malým žebrovaným bochánkem, jež čněl šikmo nahoru z motorové skříně podobné huse. Díky tomuto malému válci získal hned mezi mnou a kamarády okamžitě přezdívku Bobeček.

Díky Bobečkovi kamarádů též utěšeně přibývalo, neb měli pouze fichtly a já byl tím pádem absolutní king. To léto jsem si to taky plně užíval. Vždy jsem někde splašil pivní lahev benzínu, šplouchnul to tam a to stačilo tak na dojetí na druhý konec obce, naparovat se před kamarády/kami a jet zpátky, mnohdy zbytek dotlačit. Po prázdninách pak Bobečka uložit do kůlny na naší parcele.

Další léto jsem to rozjel již naplno, vyzbrojen ještě vlhkým řidičákem skupiny A na velké motorky, novou baterií, neb jsem to chtěl mít komplet a též penězi na benzín z brigád a sběru.

Bobeček s novou baterií chytal na první šlápnutí a jezdil jak drak. Též doznal nutné kosmetické úpravy – přední hluboký blatník, zvaný kachna byl nahrazen mělkým. Dědkovské sedlo typu kytara bylo nahrazeno sportovním typu doutník, úzká řidítka vystřídala širší typu hrazda a kulatý tachometr musel ustoupit modernějšímu, oválnému.

Tato nirvána však netrvala dlouho, neb Bobeček krátce po montáži nové baterie přestal dobíjet. To je pro člověka, jemuž je elektronika úhlavním nepřítelem hodně špatně. Nálada značně poklesla. Od expertů, za které se skoro všichni kamarádi považovali, jsem slyšel, že za to může relé. To je součástka na dynamu stroje. Vyjmul jsem ho tedy a v týdnu obcházel různé provozovny autoelektriky. Všude říkali, že je to zastaralý typ, který se dávno nevyrábí. Zašel jsem tedy do prodejny náhradních dílů na motocykly, kde řešení měli – modernější relé rakouské provenience a taky za rakouskou cenu – 75 Kčs, což byla strašná řacha. Co ale zbývalo?

Radost netrvala dlouho. Po asi třech týdnech odešlo i toto relé. Šel jsem ho hned reklamovat a dozvěděl se, že to bylo způsobeno špatnou montáží, kterou jsem měl svěřit odbornému servisu. Řekl jsem, že jsem postupoval přesně podle plánku a dověděl se, že to bylo tedy způsobeno vadnou elektroinstalací na motocyklu. Co jsem měl dělat uprostřed prázdnin? Koupil nové relé a sklapnul.

Tentokrát neshořelo relé, ale začala hořet elektroinstalace na celém stroji. S nejlepším kamarádem, který si ode mě Bobečka někdy půjčoval, jsme měli už vychytaný divný zvuk, při kterém začal různě z motorky unikat štiplavý dým a izolace na kabelech se začala škvařit. Vozili jsme s sebou na výlety rovnou svitek kabelu a celou jednoduchou elektroinstalaci stroje dokázali vyměnit do dvaceti minut. Samozřejmě jsme se stále ptali každého, kdo se tvářil jako expert a všichni i ti doporučení měli stejnou odpověď: „musíte tam mít někde ňákej šlus.“ I když byla poněkolikáté vyměněna celá elektrika, furt šlus. Nakonec vyhořelo i druhé relé.

Mezitím jsem přišel na to, že se dá relé obejít a jezdit jen na kapacitu baterie. Pokud se nesvítilo, což se na motorce tehdy ještě nemuselo, dalo se takto ujet 500 – 600 km. Museli jsme své tripy plánovat tak, abychom byli vždy do setmění v cíli a aspoň jednou pobývat někde s možností dobití baterie. Takto to fungovalo možná i několik sezon. Tehdy jsme s Bobečkem prožili plno srandy a taškařic. Mimo jiné si i zaplaval v Rokytce. Při přejezdu brodu nás něco na dně svedlo po proudu, což mě samozřejmě bavilo, ale po pár metrech jsme trefili asi jedinou tůň na tomto veletoku a zanořili se až po řidítka. Následovalo vytažení, vysušení, odbahnění...... a za pár hodin už jsme zase uháněli k domovu. Nakonec mě to ale stejně nedalo a zakoupil jsem třetí relé.

To samozřejmě pohříchu pár dní fungovalo a dávalo falešnou radost. Šinu si to zvesela takhle ke kamarádovi do Hodkoviček. On je zrovna před domem a z dáli na mě kyne. Pak energicky mává rukama a pak už slyším jeho řev: „hoří ti to pod prdelí!!“ Zastavím a olíznou mě metrové plameny. Okamžitě praštím motorkou o zem a začnu na ní vyprazdňovat obsah močového měchýře. Zrovna jede kolem autobus 121 a řidič je zrovna lidumil, jede kolem nás krokem, aby všichni viděli tu show.

Shořelo pouzdro vzduchového filtru a sedlo. Nádrž naštěstí neexplodovala, patrně díky mé vrozené šetrnosti a téměř žádnému palivu. To, co z Bobečka zbylo jsme naložili a odvezli na dvůr u naší instalatérské provozovny na Pankráci.

Tam to přečkalo zimu a zjara jsem nakoupil barvy, že Bobečka dám zas trochu do pucu a vyrazíme zase na kapacitu baterie. Koupil jsem tehdy oblíbenou matnou černou a malinovou červenou. Jak se blížím s barvami, koukám, že je něco špatně. Rám motorky je nějaký prázdný! No jo, dyť chybí celá husa!!! Celá motorová a převodová skříň v čudu! Polil mě pocit marnosti, vzteku a nepochopení – vždyť to stačilo jen shodit ze stojanu a odtlačit! Kdo si s tim probůh dal tu práci! Pokud by to odvezli celé a já to neviděl, tak by mě to tak nevzalo.

Zahlcen vztekem, vytrhl jsem první železnou tyč, co byla po ruce a začal s odvetným opatřením, jež spočívalo ve zplanýrování celého dvorku mezi činžáky. Na tomto dvoře už předtím došlo k mnoha poškozením aut, včetně rozbití předního skla, polití barvou a rozřezání plátěné střechy u felicie. Při tom vzteku jsem vnitřně doufal, že toto řádění možná i přivolá bdělou hlídku policie (tehdy VB) abych jim to rovnou nahlásil. Nepřivolalo, naopak babičky, hřející se v oknech stáhly polštářky a zavřely okna a stáhly záclony. Zbytek Bobečka jsem uložil do sklepa. Barvy byly nakonec využity na jiný legendární stroj – Škoda 1203!

Nahlásil jsem to tedy na VB normálně na služebně. Řekli jen, že pokud objevím pachatele, ať jim dám neprodleně vědět a v žádném případě se ho nesnažím zlikvidovat sám. Pak už se nedělo nic.

Po nějakém čase jsem se v místní hospodě Na Veselí poveselil z předchozího smutku tak, že jsem ukopl krycí košík výdechu kamen WAW, doufaje, že vzniklý brajgl přivolá bdělou hlídku VB, abych se zeptal, jak jsou daleko s mým případem. Nepřivolal. A to byla definitivní tečka za dobrodružstvím legendárního Bobečka.

Po zhruba dvaceti letech jsem v putyce XY vyprávěl tento příběh. Najednou se ke mě přitočil expert a pravil: „no jo, oni totiž tyhle motorky z let 65 a 66 měly z neznámýho důvodu opačně pólovaný dynamo, takže si měl zapojit + na kostru a – do procesu!“

Díky, brzo!!

Prostě, pro některé jedince je elektrika zcela neuchopitelnou záležitostí a dovede si vybrat i takto zákeřnou daň.