Světové kraslice v Mokropsech

Trochu ohlédnutí za nedávnými svátky, taky možná trochu návod, jak si je příště trochu zpestřit. Taky odlehčení od příšerného obžerství, jež je zpravidla doprovází.

Velikonoce. Zmrtvýchvstání Ježíše Krista, o tom není pochyb. Pro mnohé dnes hlavně přetékající nákupní vozíky a smůla, že nemají u svých vozidel hydraulickou zvedací plošinu, aby to mohli naložit rovnou vcelku. A nyní již konečně vytoužené čtyři dny volna.

Jak je dnes obvyklé i naše parta vyrazila, obložena lyžemi, koly, in-line bruslemi, kytarou, kartami a šipkami, tedy výbavou pro každou variantu počasí a hlavně, aby se neřeklo, že se jede jenom ,,pařit." Pravda, dva výlety jsme v krásném okolí Lipna podnikli, ale moje Jaru s foťákem tradičně plnila velikonoční povinnosti u rodičů na druhém konci země(v podstatě stejné-televize, obžerství), tak dnes budou jen písmenka.

Pravdou je, že naše máma nás už v dětství ujišťovala, že: ,,Velikonoce a takový svátky, to se dneska už moc neslaví, možná někde na venkově, hlavně, že sou ty tři dny volna. Dneska máme auto, televizi, rádio, telefon a magneťák Sonet B3...a abysme si připomněli Velikonoce, můžeme si upíct zajíce!" (Ten byl ostatně téměř každý víkend, máma byla zdatný střelec u mysliveckého spolku a já už měl z věčného stahování zajíců osýpky)

Tak jsem si vlastně z Velikonoc oblíbil postupem času jenom jeden zvyk, ani nemusíte moc hádat, který.

To platilo do doby zhruba před pětadvaceti lety, kdy jsem poznal svoji předchozí přítelkyni, Janu z Mokropes. Tam najednou slavili Velikonoce i Vánoce naplno a dělali Masopusty, jen to fičelo. Dle mámy tedy, jako bych se vrátil o tři sta let zpět. I když Škodu 100 tam měli taky.

Koukal jsem na to nejdřív jako puk, ale pak jsem se zapojil taky a prožil zvláštní radost z oživení něčeho opravdového-tradičního. Uvnitř jsem ovšem stále cítil svůj díl odstupu a svůj náhled, což se mělo záhy projevit.

Naučili mě plést pomlázku o které jsem byl do té doby přesvědčen, že už se jenom kupuje. Osm prutů dole svázat, čtyři a čtyři na každou stranu....jen mě musí vždy někdo postrčit, který první pod který a pak už to jde samo. A prý musím tu mrskačku stihnout vždy v pondělí dopoledne, jinak mě polijí. Byl jsem zvědav, co by to udělalo, kdybych přišel někdy těsně po dvanácté, ale vždycky jsem těsně před polednem ,,vyměkl." Až jednou se mi to povedlo tři minuty po poledni. Jana se sehnula v předsíni někam za otevřené dveře a já v přesvědčení, že na mě vystrkuje zadnici, jsem napřáhl....a byl jsem mokrej, jak kdybych skočil pod mokropeský jez. Jana zpoza těch dveří vzala kýbl a chrstla ho na mě...

I ty krásný, kupovaný malovaný vajíčka, co jsme měli i doma, když je máma jednou koupila, si tady dělali sami. Ale malovat na vejce srdéčka, slunéčka, kytičky....! To snad po mně nemůže nikdo chtít! A věru nechtěl.

O to vykuleněji zůstali tedy jednou zírat, když jsem už v pátek pojal zájem namalovat všechna vejce. ,,Všechny vejce sem! a barvy, štětce a fixy a všechno nebo čím to malujete!" Nestačili kulit oči, leč nakonec mi vyhověli. Sedl jsem si spokojeně v kuchyni a všechny vyfouklé skořápky i vejce na tvrdo vymaloval do podoby státních vlajek, samozřejmě hlavně skandinávských a afrických států, jež jsou pro mě nejzajímavější. Samozřejmě se dostalo i na jiné státy. Ty, co se o nich nejvíc mluví, zůstaly ale opomenuty, neboť mají slávy už tak až dost.

Prý v Dánsku jeden nadšenec má na zahrádce jezírko, ve kterém vytvořil z polystyrenu obrysy kontinentů, rozdělených na státy a v každém má zapíchnutu příslušnou vlaječku. ,,Tohle bude přece daleko jednodušší!", řekl jsem si před zahájením tohoto díla. A v jednoduchosti je krása.

Rozpačité pohledy Janiny mokropeské křesťanské rodiny vidím dodnes. Zpočátku dokonce vypadaly na směs rozhořčení a smutku ze ztracených svátků. Máma Jany, jež jediná nechodí do kostela, to však uvedla záhy na správnou míru: ,,tak budeme mít konečně teda něco světovýho, nó.." A děda, jež zarputile vyznává tradiční hodnoty a je trvale v opozici, toto překvapivě potvrdil: ,,no jó, dyť voni to sou vlastně světový svátky, že jo..."

A tak se vyfouklými kraslicemi ozdobila bříza před domem a ty natvrdo šly na talíř do předsíně pro koledníky. Ti se divili(pokud ještě vůbec vnímali), do jakého světového prostředí přišli a co dostali.

Od té doby to u Jany vždy o Velikonocích vypadá spíš jako při olympiádě nebo mistrovství světa ve fotbale. Tyto moje výtvory totiž věší na břízu dodnes.

Nezbývá, než si s mnohými dávnými evropskými misionáři, jež měli šířit křesťanství v divokých krajích připomenout, že: ,,každý kmen si ty křesťanské svátky nakonec přizpůsobí tak nějak po svém."