Práce šlechtí...?

Opravdu je tomu tak? Jak lidé vnímají tuto ,,základní lidskou potřebu?" Jak nahlíží většinová společnost na pracujícího člověka?

K napsání těchto úvah mě inspiroval mj. i nedávný článek kolegy Davida Vlka. V článku http://vlkdavid.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=502125 David popisuje, jak se zůčastnil tendru i s opuchlým obličejem od alergie a jak zakázku nakonec dostal, neb se zadavateli zželelo jeho stavu a ocenil snahu přijít na jednání i v takovémto stavu. Dále se zmiňuje, jak mu zákaznice nechtěla zaplatit, neb ho považovala za ,,mafiána v mercedesu."

Naše máma, jež bývala expert na totalitní mezilidské vztahy, nelibě nesla, když jsem kdysi pohlížel s despektem na našeho trabanta. Jezdila s ním do servisu v Kyjích, kde zbožňovala šikovného vedoucího, jež jí vnutil novou karoserii kvůli dvěma dírám v podlaze. Tu kastli jsem nakonec stejně zaplatil já a máma měla radost, jak její volba mého povolání začíná nést ,,ovoce.". Říkala: ,,někdy se mnou pojedeš do servisu abys viděl, že trabantama jezděj ty nejchytřejší. Řezníci, zelináři, hospodští, vedoucí provozů a tak... Doma maj vybavený byty, baráky, ale to už nikdo nevidí. Takovej řezník si s babičkama v krámě zanadává, jak to má těžký, zatimco voni sou v klidu v důchodu a oni ho eště politujou, když viděj trabanta venku!" ,, Že sem tě rači místo instalatéra nedala na řezníka nebo kuchaře!", říkala vždy, když viděla, jak si s gustem peču kuře.

Zkušenější a ostřílení kolegové v instalatérské provozovně na pražské Pankráci, kde jsem kdysi pracoval, začínali obvykle rozhovor se zákaznicí asi takto: ,,pani, to nepude!! To máte moc u stropu, to máte moc u podlahy. tady máte hned vedle komín, tam to vůbec nesmí bejt, tady byste musela zrušit ten gauč, jinak se to tam nevejde...!!" Babičky začaly v kapsách lovit bankovky, aby mistři ,,přimhouřili oko."

Já jsem obyčejně jen pozdravil a konal(co bylo v mých silách a dovednostech...) Babičky byly zmateny a začaly rozhovor většinou samy. Tak jsem jim řekl, že rád cestuju a že si chci na to něco vydělat. Ony to považovaly za ušlechtilé. Dokonce se mi několikrát dostalo označení ,,šlechetný člověk." Od moudrých seniorů to pro mě byla skoro větší odměna, než stokorunové ,,dýško."

Práce tedy šlechtí, pokud při ní člověk moc nemluví a byla by téměř zadarmo...

Kdysi jsem si koupil na bráchovo doporučení Felicii. Téměř novou, jen dva roky starou a téměř nejetou. Bylo to zatím první a zároveň poslední moje téměř nové auto. Tedy, když nepočítám toho Trabanta s novou kastlí a GO motoru, což se počítalo též za ,,nové auto."

Tehdy se začaly dít jak v naší, tak v rodině mé přítelkyně v Mokropsích najednou divné věci. ,,Rodinné rady" se scházely často kolem stolů a něco stále polohlasně řešily. Ůtržkovitě jsem zachytil: ,,Tak ten Roman, co si dělá ze všeho srandu, si nakonec jezdí novou Feldou a my, poctiví rodináři máme jezdit ve starejch křápech?!! To by bylo, abysme na tu Feldu nedali dohromady!" Bylo mi jasné, že jejich zvýšenou pozornost způsobila moje Felda. Najednou jsem byl středem dění. Za nějaký čas jsem skutečně v nejbližším okolí inicioval lavinu nových Felicií nebo alespoň starších Favoritů. Mě však to auto neuspokojovalo. Toužil jsem odjakživa po dodávce-mikrobusu, abych mohl vozit lidi na dobrodružné cesty. Když jsem jí jednoho dne konečně přivezl, napadlo mě, co teprve tohle ztropí za poprask. Vždyť je to auto ještě dvakrát větší! A ono se nedělo vůbec nic. Naopak jsem u nich zaznamenal stín dřívějšího despektu, se kterým na mě hleděli, když jsem předtím jezdil starými auty.

Ne, že by mi to nějak scházelo, ale divil jsem se tomu. Až jeden kamarád jednou řekl: ,,Víš, dodávka je chápaná jako auto na práci. No a práce člověka v očích lidí moc nešlechtí."

A jsme zase tam, kde jsme byli. Takto to vypadá, že pracující člověk se jeví jako hlupák, co se moc neučil nebo nevěděl, kde správně ,,zatlačit."

Ať už je to tak nebo tak, bez auta se většina lidí neobejde, přestože je zcela ztrátovou investicí a distributoři aut to moc dobře vědí. Když tedy už auto kupuju, tak takové, které alespoň něco uveze a může i člověku občas něco vydělat. Přitom náklady na provoz jsou jen nepatrně vyšší, než u běžného vozu.

Proto jezdím dodávkou a zcela nehodnocený a (prý) nezařaditelný a nezaměstnatelný, pohlížím z vrchu a přehledem přes všechny ty mercedesy, bavoráky, škodovky i trabanty ale hlavně (se snažím) pohlížet takto i na všechny ty předsudky a klišé.