Madam poulet est ici!

Francouzské Savojské Alpy jsou prý nejlepším místem k lyžování na světě. Kromě výborných lyžařů sem jezdí i smetánka z lyžařsky nevýznamných zemí. Také naprostí amatéři. Něco poznání s milým příběhem nakonec.

Trochu nedopatřením jsme sem přibyli s Jaru v polovině března také.

Jak dopadla pro nás netypická akce s cestovkou? Předesílám, že úplně v pohodě, jako bez cestovky. Dobrodružství i romantiky habaděj. Jak my to děláme?:)

Cestu luxusním sedačkovým autobusem jsem si jako vyjímečně cestující náležitě vychutnával. Byl původně avizován lehátkový, nakonec jsme jeli "pouze"sedačkovým. Za mě ale luxusu habaděj. Měl dokonce WC a torzo kávovaru. Zhruba v polovině cesty přestaly jít řadit některé kvalty. Projevilo se to markantním snížením rychlosti autobusu. Z mého pohledu menší pakárna. Mezi lidmi, jež byli většinou našimi známými, jsem zachytil nervózní šum. Postupně odcházeli uličkou dopředu, stěžovat si řidičům. Ti mohli pouze konstatovat: "co nám dali, s tím jedeme." Lidi začali volat do cestovky, ta je odkázala na dopravce, ten zpět na řidiče...nuda na cestách s námi prostě není.

Dorazili jsme kolem poledne, s tříhodinovým zpožděním oproti avizovanému času příjezdu. Autobus totiž ještě přikládal různé jiné lidi a rozvážel je do asi čtyř dalších míst. Lidi už téměř unisono skandovali: "tohle jsme za celých patnáct let, co s nimi jezdíme, nezažili!!" Lilo jak z konve a na lyžování moc pomyšlení nebylo, ač skipas platil už první den. Lidi se uklidnili. Řidiči rezolutně prohlásili, že s tímhle šrotem už zpátky nejedou ani metr. Zpět jeli jako cestující. Tím jsme od nich získali celý karton plechovkových piv na pobyt!!

Dalším atributem cestovky je delegát. Přišel se nám představit do recepce našeho baráku. Lidi se divili, že neumí francouzsky. Řekl, že nám bude celý týden k dispozici, něco prohodil s recepční lámanou angličtinou a pak jsme ho celý týden neviděli. Klíče a povlečení nám Jaru získala svojí bravurní angličtinou. Pokud s námi Jaru je, tak je náš mluvčí a "ptací typ." Pokud není, tak nic takového nepotřebujeme.

A pak přišlo z hlediska "účastníka" to příjemné.

Ubytovací dům "Les balcons de la Vanoise" ve městečku Termignon. Padesát metrů od lanovky. Na lyžích až do vestibulu a pak výtahem v lyžákách až do pokoje.... Komfort, hodný celebrit.

Jak říkám, lilo jak z konve i když odpoledne se vyjasnilo. Jdeme na průzkum okolí a možností našeho duchovního i fyzického nasycení.

Francie je bohužel dávno "zlomená" země. Nejen přívalem uprchlíků, ale hlavně globalizací. Její někdejší hořkosladkou slávu připomíná maximálně ležérní obsluha v bistrech "amerického" typu a ten milý bordýlek kolem domečků. Člověk si tak trochu připadá jako doma. Lidi vůbec rádi cestují, aby v cizině objevili něco, co je jako doma. Rozervané duše šansoniérů k nám promlouvají chraplavým hlasem už jen skrze oprýskané mříže dávno zavřených typických kaváren a hospod.

Další den ráno jdeme tedy zkusit ty sjezdovky, kde "vůbec nikdo není a pořád svítí slunce." Zpočátku nic moc, tedy počasí. Sjezdovky jsou senzační. Pro lyžaře samouka ale žádnej med. Větším zážitkem je někdy to, co vidíte, než jak vám to jede.

A pak to začne. Počasí se zvrtne a je přímo odporně. Zbytečné to popisovat, nejlépe patrno z našich výrazů....Trvá to tak celé tři dny! Nevzdáváme to a musíme to denně aspoň šestkrát sjet, když už máme tu permici!

Večerní dýchánky při místních dobrotách nám to vynahrazují. Kamarád přitáhl v lodním pytli pět kilo uzeného a slaniny, abychom u těch šnekožroutů nestrádali. Já ho proklínal, jak mám pak bojovat s cholesterolem. Nakonec ale debata skončila vždy u autobusu, stojícího kousek odtud na parkovišti a počasí. Lidi řeší návrat hned první den.

"To jsme za patnáct let, co s nimi jezdíme, nezažili". Mají na mysli jak počasí, tak organizaci a nešťastný autobus. Volají do cestovky a ptají se, zda nás s tímto šrotem chtějí poslat i zpátky. Jsou ujištěni, že ano. Zato jsou nám přislíbeni dva čerství a odolní řidiči. Kamarád Zdeněk, který jezdí kamionem, tudíž by měl být proti takovým situacím imunní. Jezdí ale u německé firmy, takže není. Oproti mě až nechutně zpovykaný.Rozvíjí svojí teorii, že pokud dojedeme do Německa, zavolá německou dálniční inspekci "BAG" a ti prý autobus hned odstaví a pro nás pošlou nový na účet dopravce. Říkám, že si tímto koleduje, že na cestě zkejsnem ještě další týden, pokud nás nebude muset zachraňovat náš hrdinný prezident. Docela se na to těším. Zdenda i lidi se nakonec uklidní a já v duchu přemýšlím: "kdyby tak tušili, že tohle všechno je proto...."

Vtom se ozve Ivča, která do toho taky pohříchu pěkně ryje, ač je zaměstnána ve spedici a měla by tudíž být též imunní:

"Romane, čekám, kdy se ozve...."

"Jo, že to je všechno proto, že jsem tady já - já to ale nesmim říkat, když je tu Jaru!"

Mám dlouhodobě vyzkoušeno, že kde se vyskytnu, tam se daří lásce, přátelství a porozumění, zato se tam nedaří byznysu, financím a moderním technologiím. Teď jsem se asi stal andělem smrti jedné cestovky.

Procitnutí do čtvrtého dne to chtělo celé vynahradit. Nebe téměř bez mráčku.

Lanovkou se dostanem z našeho střediska La Vanoise do dalších dvou: Val Cenis a Lanslebourg. Dohromady přes 180 km sjezdovek! Musíme toho dnes projet co nejvíc. Co kdyby bylo zítra zase hnusně! Nekonečné bílé pláně, naopak zase téměř bez lidí, jsou pro mě až krásně-děsivé.

Sešoupat a ubrzdit na dvou prkýnkách stopatnáctikilový bojler z třeba sedmikilometrovýho kopce, někde téměř svislýho, neni vůbec žádná sranda. Kór, když je tento vybaven pudem sebezáchovy.

Motáme se v nejvyšších partiích této oblasti, kam se jen lze dostat lanovkou - kolem 2800m.n.m.

"Chiens de Traineaux" - vlakoví - tažní psi. Kdo by tohle ve Francii čekal! Zase se kvůli tomu nemusíte štrachat až do Grónska!

Hospoda na sjezdovce, kde "přece skoro nikdo není."

...a pak děsivé panorame, kde krásně nikdo není...

Cesta odtud vede pouze tam.....no, za tou hranou!! Oh my God!!

A konečně ve svém živlu!! Nejvýše položená vyhlídková sjezdovka nad "naším" střediskem La Vanoise je opravdu stvořena pro ty, jež radši vidí, než jezdí:) Využili jsme ten poslední z celkem dvou krásných dnů jen tak tak...

V jediné malinké samoobsluze obrovského řetězce krásně vonělo jediné grilované kuře. Jaru se zeptala, zda bude i třeba zítra, před našim odjezdem. "Když si ho objednáte, určitě bude", řekla s nakažlivým úsměvem hořcekrásná prodavačka.

V sobotu bylo zase hnusně. Po vyklizení pokojů jsme to šli "povinně" zase šestkrát sjet. Dovedete si jinak představit tu útratu v hospodě? Pro celebrity asi brnkačka. Naši jedinou radostí bylo to kuře, objednané na čtvrtou odpoledne. Šli jsme tam všichni  i s kamarádem, díky jeho náhle onemocnělé manželce jsme se sem dostali. Kuře vonělo až na ulici. Nechali jsme mu čtvrt hodiny "fóra", aby se řádně propeklo. Jaru se opřela do dveří kvelbu a vůně nás téměř omráčila. Vtom se na ní vrhli všichni tři členové personálu a unisono vydechli: "Áááááh, madam poulet est iciii!" Spontánní radost, že si pro kuře přišla, vyzněla neskutečně mile. Jaký to rozdíl od našeho "no, to je dost!!" i když ryze upřímného.

Je pěkné, že stále něco ty "spojené národy" odlišuje.