Chcete pokecat s celebritou?

Já ne. Lépe řečeno, je mi to uplně buřt. Dle množství periodik, přinášejících náhled do soukromí herců, zpěváků, apod., je zájem o ně obrov

Denní permanentka ve Špindlu už stojí kolem 1700Kč a přesto tam lidi jezdí jak o život. Jezdí tam přece celebrity!

Můj zájem o movie pictures je rezervovaný a muzika se dle mého má spíš poslouchat, ne na ní koukat. Proto jsem od mala věrný spíš rádiu.

Přesto, nebo právě proto, se do styku s celebritami občas bezděky dostávám. Když k tomu připočtu i to, že s jistým později slavným hercem jsem chodil do 1. a 2. třídy základní školy. Chodili jsme spolu za školu, ale ne kouřit, spíš na brouky. S dalším slavným hercem jsem si náhodou zahrál na kytaru v putyce v Praze. Celý štáb Honzy Hřebejka tančil v Göteborgu na dotočné Kawasakiho růže, při kytaře a mém zpěvu. Tu kytaru si půjčili od přítomné švédské virtuosky, jež byla pozvána. Hrála bezvadně, ale samé melancholické písně. S mými třemi akordy, které jsem do nich valil, vydrželi do rána.

Pokud jdeme s Jaru Prahou, občas se mě zeptá, jestli vím, koho jsme právě minuli. „Nevim“, zazní téměř vždy. „No to byl přece ten slavný režisér, ten bydlí kousek od nás.“ A mnozí další... V tomto mám prostě jasno. Po fotce s Terminátorem rozhodně netoužím. Kdyžtak s ním náhodně pokecat u pumpy. Jako jednou, když jsem někde obdivoval Dodge Ram, se zpoza rohu vyloupl týpek, otevřel tu kraksnu, sáhl za sedadlo, vytáhl flašku Jacka řka: „Dáš si se mnou?“ To byl slavný rocker...

Nejlepší majstrštyk v tomto duchu nastal ale někdy v polovině osmdesátých let, když jsme šli s kamarády do hospody U Tygra. Hospoda samozřejmě narvaná k prasknutí, já rudej vzteky, jako vždy, když se musim prodírat davy. Vtom vidím na druhém konci hospody v rohu úplně volný stůl. Rychle jsem k němu vyrazil, aby mě někdo nepředběhl a zasedl, čekaje na kamarády a připraven odrážet další zájemce. Nic takového se kupodivu nedělo. Kamarádi zůstali u výčepu a hospoda divně ztichla. Všichni nějak pokukovali po mně. I vrchní, když mi přinesl pivo, měl divný výraz.

Vtom přišel starší, prošedivělý pán a někteří hosté mu uctivě kynuli na pozdrav. Sedl si klidně k mému stolu, pozdravili jsme se navzájem a vrchní mu přinesl okamžitě pivo se slovy: „zdravíčko Mistře!“ Všichni zaujatě koukali, co se bude dít. Dělo se jen to, že jsem s pánem postupně pokecal o všem možném a vypili několik Plzní. Po asi dvou hodinách na mě kamarádi od výčepu volali, že už chtějí jít. Rozloučil jsem se tedy, poděkoval za pěkný pokec a šel. Venku se na mě všichni vrhli: „Ty vole, víš kdo to byl? Nevim! Ty vole, dyť to byl Hrabal!! A to je jeho stůl, ten je vždycky volnej, tam si nikdo nesedne!!“

Tak já jo a navíc pěkně poklábosil, skoro jako v Kersku. Poslední dobou jsem slyšel příběhy pár lidí, kteří si k tomu stolu sedli a vždy byli p. Hrabalem vykázáni. Zřejmě proto, že rozhovor začali: „Mistře!.....fotku.....podpis!!“ Mám pocit, že jsem pokecal právě proto, že jsem ho neznal(nepoznal) a tudíž takovou prudu ode mě nečekal.

Pokud tedy budete chtít pokecat s celebritami, dělejte, že je vůbec neznáte. S tím, že to musí vypadat, že je opravdu neznáte.