Jak prvňáček při vymýšlení knížek zvítězil nad problémy se čtením

Můj syn Šimon se v první a druhé třídě potýkal s dislexií. A tak jsem se snažila ho přimět ke čtení tím, že jsme spolu vymýšleli knížky. Třeba to někomu, kdo má podobné starosti s prvňáčkem, poslouží jako nápad.

Ilustrtace Šimon Pravda

Naše pohádky jsem přepisovala do "knižní" podoby, vytiskla (vlastním domácím nákladem) a  sedmiletý synek k jednotlivým příhodám maloval obrázky. Každou kapitolku si vždycky musel znovu s porozuměním přečíst, aby mohla vzniknout správná ilustrace. Tady je jeden z příkladů:

Příběh želvičky z krabice

Potkala želva - docela maličká - slona. „Ahoj, slone!“ řekla. A nafoukaný, veliký slon jí místo pozdravu povídá:

„Želvo, uhni mi z cesty, nebo tě rozšlápnu!“

 „Neuhnu!“ pípla dotčená želvička.

„Želvo, uhni mi z cesty!“ zatroubil slon, až se buše třásla. Jenže želva zase: „Neuhnu!“

A protože je slon největším zvířetem v Africe, strašně ho ta opovážlivost dožrala. Rozhodl se, že vzpurnou želvu potrestá, zadupe do země a zničí.

Na tom místě ale byl písek. Tak se želva, když na ni slon šlápnul, do něj jen zabořila a vůbec nic se jí nestalo. A ke vzteku slona pořád křičela:  „Neuhnu! Neuhnu! Jsem silnější než ty, slone! Neuhnu!“

Rozzuřený slon v písku hrabal a šátral, aby drzou želvičku chytil. Ale jakmile k ní přiblížil svůj chňapavý, dlouhatánský sloní chobot, želvička se sesmekla a šup! Vlezla obrovi dovnitř a hned si to štrádovala tunelem vzhůru.

„Neuhnu! Neuhnu! Jsem silnější než ty, slone!“ křičela, lezla chobotem a pořádně svými drápky slona šimrala.

Slon začal strašlivě kýchat. Jeho  kuckání bylo slyšet přes celou buši. Zebry, hroši, antilopy i nosorožci se tomu chechtali a do toho malá želva pořád ječela: „Neuhnu! Neuhnu!“

Nikdo nikdy neviděl slona tak rozběsněného.

Troubil, škytal, nadával, ale želvího hlásku, který se mu v hlavě připomínal svým: Neuhnu! Neuhnu! se nezbavil.

Slon se z toho škrábání a křiku splašil. Pádil buší pryč hlava nehlava.

„Jsem silnější než ty, slone! Neuhnu!“ dunělo mu přímo v dlouhém nose.

A jak tak běžel, narazil do stromu a omráčený se svalil na zem.

Želvička vylezla z chobotu, vyšplhala se slonovi na břicho, procházela se po něm sem a tam a naparovala se:

„Nejsilnější ze všech zvířat se prochází po králi slonovi! Sama jsem teďka král.“

 Zvířátka nemohla uvěřit svým očím...

Přiběhl tam lev, který byl skutečným králem Afriky, a chtěl opovážlivou želvu zakousnout a sežrat.

Jenže ta se schovala do krunýře a lev si o ní ulomil zub.

Vyplivl želvičku a naříkal: „Jau, jau, to to bolí.“

Letěl kolem orel. Popadl želvu do pařátů a už ji nesl k nebi čím dál výš a výš. Až do hor. Tam ji nad skalnatým srázem pustil.

Orli se totiž živí želvami tak, že s kořistí vyletí vysoko do vzduchu a potom ji shodí na rozeklané kamení, o které se krunýř rozbije. Orel pak želví maso vyzobá a sežere.

Želvička svištěla dolů vzduchem, docela se jí to líbilo, pádlovala krátkýma nohama a divila se, jak se země rychle přibližuje. A protože to byla šťastná želvička, štěstí měla i tentokrát.

Spadla z té výšky rovnou do kožichu medvědovi. Byla to taková pecka, že mu v chlupech udělala pořádnou díru.

„Jau, jau, jau, to to bolí,“ řval medvěd. „Co to bylo?“

„To jsem já, želva,“ pískla želva, která se skutálela do trávy a nic jí nebylo.

Medvěd byl tak vyděšený, že si ani nevšiml, jak je želvička malá. Utíkal pryč a najednou uviděl lva s obvázanou tlamou.

„Ta želva mi dala, ulomila mi zub,“ šišlal král zvířat.

„Ta želva mi dala, mám díru v kožiše a bouli na hlavě,“ stěžoval si medvěd.

Za chvíli potkali ještě belhajícího se slona: „Ta želva mi dala, dostal jsem od ní takovou pecku, že ještě teď mě bolí hlava!“

Orel se zase divil: „To musí být nějaká zvlášť odolná želva, když pádem z takové výšky nepukla.“

Tak se všichni shodli, že ta želva má asi mimořádnou kouzelnou sílu, když je všechny porazila. A od té doby jim tam želva kralovala.

Jenže pak jednou přijely děti z blízké osady, želvu našly a prodaly do Evropy. Možná je to ta želva, co ji máte doma v krabici právě vy.