Chalupaření u řeky Svatého Vavřince

Holiny trčí téměř do půli lýtek v šedé břečce kamenitého dna řeky Svatého Vavřince. Ještě před pár hodinami se tu valily temné vody nejmohutnějšího kanadského veletoku...

... v zátoce La Grand Qrique si hrál lachtan a v dálce směrem na Tadoussac jste mohli dalekohledem pozorovat čtyř až pětimetrové bílé běluhy, které kdysi námořníci považovali za mořské panny.

Teď na místě předchozího velrybího rejdění stojíte uprostřed rychle osychajících chaluh a řeka před očima kamsi mizí. Máte tak dvě hodiny čas, než ji mořský příliv zase začne vracet zpět. Pokud by člověk až do té chvíle zůstal právě tady – asi půl kilometru od břehu, kde končí bahno a začíná hladina -, asi by na pevnou zem nedoběhl.

„Svatý Vavřinec při přílivu sprintuje rychleji,“ směje se majitel zátoky La Grand Qrique Jacques, který vyženil v sedle nad řekou pozemek o rozloze 450 arů s „malou“ rodinnou chatičkou. - Tak říká obrovskému dřevěnému srubu se čtyřmi koupelnami a šesti ložnicemi, kterým si v minulém století Jacquesův movitý tchán splnil svůj sen o bydlení v romantické divočině.

„Nejzajímavější je to tu zjara, když tají ledy, když rozlámané kry táhnou půl dne ze západu na východ a odpoledne zase zpátky. Proud je tak silný, že se jen těžko dá rozpoznat, kde je vlastně oceán.“

Zatímco český chalupář seká trávník, zalévá záhonky a chodí na houby, Jacques buduje na své „zahrádce“ něco jako Slovenský ráj: dřevěné žebříky přes krkolomná skaliska, mostíky přes vodopády a soutěsky, prosekává úzké stezky křovinami hustého lesa k vyhlídkám nad řekou a chodí do zátoky střílet kachny.

Jeho žena Marie, středoškolská profesorka, pak podél proklestěných cestiček staví malé pyramidy z kamení, aby se tu jejich návštěvy při výletech po rozlehlém a divokém teritoriu neztratily. Přesto se každá druhá návštěva ztratí, neboť křoví zarůstá velmi rychle…

Bobří kolaps v divočině

Zatímco českého chalupáře budí ráno kohouti, Marii a Jacquesa křik orlího páru hnízdícího na skalách nad zátokou. V noci se kolem srubu prohánějí losi, skunkové, rosomáci, kojoti a medvědi.

„Donedávna mi bydlelo kousek za chalupou šest bobrů,“ ukazuje Jacques na skrumáž bílých ochroupaných klacků na potoce. Bohužel, stavitelé s placatými ocasy se pustili do příliš grandiózního projektu, takže voda zadržená jejich mohutnou hrází zaplavila nejen část Jacquesova pozemku, ale i nedalekou magistrálu, po níž vede podél pobřeží řeky Sv. Vavřince hlavní transportní tah z Quebec City až na Labrador. Výsledkem byl málem kolaps v rozsáhlém cípu severovýchodní části Kanady. A tak úřady kvůli ohrožení dopravy rozhodly, že Jacques musí celou rodinku bobrů odstřelit.

 „To nesbírej, mohl by ses otrávit,“ ukazuje nedůvěřivě Marie na krásného kozáka v rukách cizinců. Hub v lese se kanadští chalupáři bojí. Pravou českou smaženici nejdřív jen nedůvěřivě ochutnávají, aby neurazili. Nakonec ale zmizí u večeře všecka.

Ve velké obývací hale s výhledem do zátoky La Grand Qrique hřeje krb. V koutě stojí ještě obrovská americká kamna.

Slunce zapadlo. Dva kameny, připomínající ležící mrože svědčí o tom, že voda od břehů řeky Svatého Vavřince zase na pár hodin zmizela.

Na zdech velké místnosti  jsou knihovny, lovecké výjevy a trofeje. Tetřev, medvěd, bobr, rosomák… a je tu malý vyřezávaný totem a ručně malovaný diplom od indiánů kmene Krí pro Mariina otce – místostarostu města Quebec. Kromě jiného se podílel na založení Muzea civilizace, kde je velká část expozice věnována původním národům Ameriky a Kanady.

"Co ho táhlo sem do divočiny?"

„Táta tvrdil, že nám koluje v žilách indiánská krev. Asi proto snil celý život o tom, že právě tohle osamělé, divoké místo koupí a postaví si tu dům,“ říká Marie a Jacques dodává: „To, co obyčejný člověk vnímá jako panenskou krásu, byla z jeho pohledu katastrofa. Říkal: Dřív bylo více orlů, více bobrů, více sobů, více vlků, více medvědů...“ A Marie pak připomene slavný indiánský citát: "Teprve, až poslední strom bude sťat, poslední řeka otrávená a poslední ryba ulovená, teprve potom přijde člověk na to, že peníze nejsou k jídlu."