O svanském bohatýrovi Mišovi Chergianim a jeho muzeu.

Povídka z uhrančivě krásné Svanetie o jednom velmi svérázném chlapíkovi. Svanetie disponuje neuvěřitelnou přírodou a velmi svéráznými obyvateli. Svanové jsou prý údajně spřízněni s Basky. Nevím, ale mnohé by to vysvětlovalo. 

Poznámka na úvod: Povídka byla sepsána v 90.letech, potud tedy vysvětlení k popisované poněkud tristní situaci ve Svanetii „současnosti“. Dnes je situace údajně o poznání lepší a na Kavkaz, konkrétně i do čarovné Svanetie, se opět dá vyjet. Když se moc nebojíte.

O nejkrásnějším pohoří světa Kavkaze (ostatní nejkrásnější pohoří prominou) a o jeho úplně nejvíc nejkrásnější části Svanetii už byla řeč několikrát. Za polosvětového socialismu vcelku dostupná destinace s milými přívětivými i když neobyčejně vznětlivými a hrdými obyvateli, mezi nimiž vynikaly překrásné uhrančivé černovlásky, hlídané však na život a na smrt svými podmračenými ozbrojenými bratry. Dnes je Svanetie téměř válečná zóna s násilím, nacionalistickými bojůvkami a kalašnikovy. O starobylých obranných svanských věžích usazených na svazích pod pětitisícovými vrcholy, které vypadají jako by právě vypadly z Tolkienovy Středozemě, si už můžeme jen číst v National Geographic. Jet se tam dá sice i dnes, tedy pokud se nebojíte, že Vám prostřelí ruksak. Být Svanetie v Evropě (no, ona vlastně v Evropě je, ale jenom geograficky), bylo by to bezesporu jedno z nejdražších a nejsnobštějších míst v horách. Přespání v autentické svanské věži na pryčně by si mohli dovolit jen opravdoví zazobanci. A my tam spali zadarmo. Rozpadem velkokomunistického SSSR, které drželo neruské a neslovanské národy sice násilím a útlakem, ale pohromadě, se to tam v té Svanetii nějak zvrklo. Ono se to zvrklo skoro všude, kde bylo dál jak 100 km od Moskvy a mnohde mnohem krvavěji.

Přitom měli Svanové našlápnuto i k turistickému ruchu. My, Čeští horolezci jsme byli první vlaštovky. Ale třeba se to ještě otočí a Svanové přestanou střílet a začnou inkasovat za panorámata. A že mají panorámata k nezaplacení. Úplně to vidím, jak ty uhrančivé černovlásky v horské restauraci Ušba Panorama Hotel ***** obsluhují rozkydlé boháče a jejich stejně uhrančiví kníratí bratři s noži za pasem (kvůli tůristům a hostům co utíkají bez placení) pozorují, jestli je náhodou ti zápaďák nepozorují moc vilně a mohou tedy konečně dle svanských krevních zákonů použít nožík na něco jiného, než na ozdobu. Občasné úbytky tůristů by pak sváděli na nevyzpytatelné velehorské počasí a zrádný terén. Jestli to Svanův vyjde, až budu rozkydlý boháč, určitě se zajedu znovu podívat. Jeden z největších a nejuhrančivějších Svanů byl Miša Chergiani z Mestie.

Návštěvu Mestie, Svanete a celého Kavkazu jsme tedy logicky zakončili návštěvou muzea zmíněného místního rodáka a světově uznávaného horolezce Miši Chergianiho, velice svérázného chlapíka a autora mnohých veleobtížných kavkazských výstupů. Na Mišu jsou místní kromobyčejně pyšní. Po pravdě mají proč. Chergiani určitě lezec špičkové světové úrovně byl a žít v normální části světa, zařadil by se po bok lezcům dobrodruhům typu Bonatti a spol. Jenže Miša Chergiani se narodil v Gruzii a ještě k tomu ve Svanetii a co čert nechtěl do bolševického Sovětského Svazu.

V Sovětském Svazu byli až do 60. let horolezci považováni za něco jako nechtěnou buržoazní výstřednost. V nejlepším případě byli bráni na vědomí jako nevýznamná specializovaná jednotka armády. Armády, která stejně všechno vyhraje díky nepřebernému množství pěšáků a ne kvůli pár exotům, co umí slaňovat. V 60. letech, jak se všechno a všude uvolňovalo, zavanulo malilinkato i do Sovětského Svazu a sovětský bolševik najednou zjistit, že horolezectvím, samosebou po vojensku organizovaným horolezectvím, se dá docela slušně reprezentovat nedozírný úspěch světového socialismu. Zvláště když na nějaké ty oběti není třeba přihlížet.

Ale MIša Chergiani se narodil sice do Sovětského Vzkvétajícího Svazu, ale ve Svanetském středověku, kde hrdí lidé bojovali s kavkazskou přírodou, sice čarokrásnou, ale pro žití drsnou, a to často doslova o holý život a na nějaký komunisty neměli moc času. V létě vypást ovce a krávy, nasbírat mraky dříví a během šestiměsíční zimy zasypáni třemi metry sněhu ovce a krávy sníst a dříví stopit. V té ideální variantě. Vylézt na některou z okolních hrozivých a ledových hor Svany nenapadlo ani zbla. Až Mišu Chergianiho.

Tento chlapík uskutečnil v nádherných horách okolo Mestie neuvěřitelné výstupy mnohdy hraničící na hranici šílenství. S konopným lanem ze studny, kruhama na bejky místo skob a v ovčím svetru. Než Míša místní proslavil, museli se na něj koukat asi dost zkrzeva prsty. Místo aby sušil seno, pořád utíká do těch hor, co sice máme za barákem (ze 13. století), ale každý soudný člověk přece ví, že v horách jsou jen bohové (dobří i zlí, podle momentální situace) a loupežníci, maximálně partyzáni v dobách války. Což mnohdy mohli být jedni a titíž. Navíc je tam nahoře ještě větší zima a vítr, než v naší vesničce hezké útulné střediskové ve 3 000 n.m. To, že Míša je nejlepší z nás začali Svanové říkat až mnohem, mnohem později. Když začínal svojí krátkou a bouřlivou lezeckou kariéru, byl to jen blázen.

Sovětský sport ale Míšu nakonec dostihl a tak se Míša stal reprezentantem Sovětského Svazu. Armádní drill a styl lezení Sovětů typu „nězničitělnaja grupa“ (to znamená, že výstupu se vždy zůčastní takové množství lidí, že i při předpokládané tragedii alespoň jeden přežije, aby mohl vedení informovat o průběhu neštěstí) svéráznému a tvrdohlavému Chergianimu vůbec neseděl a tradují se i národnostní rozbroje mezi „gruzínským nacionalistou“ (Chergiani byl Svan, ne Gruzín) a zbytkem Sovětské horolezecké sborné sestavené z celé té obří nepochopitelné říše. Chergiani jako individualista a sólolezec zkrátka sovětskému sportovnímu kolektivistickému duchu nesedl a navíc se nehodlal nechat převychovat.

Tak jako tak Chergiani je v lezení dodnes pojem a jeho muzeum v Mestii jednoznačně museli navštívit pánové Smoljak a Svěrák, protože Cimrmanovo Muzeum peří jako by z Mišova muzea vypadlo. Nechybí Míšova rodná světnička, kde jsou na věšáku Míšovo kožichy do nepohody a kdyby kouřil, tak bude v popelníku Míšův nedokouřený doutník. Rozečtená oblíbená Míšova knížka na stole je samozřejmostí. Ale nejlepší kusy jsou ve společné a společenské místnosti svanského domu - pevnosti. Zde přežívali Svanové okolo ohně dlouhou zimu. Muzejní exponáty jsou významné tím, že se vůbec nijak neliší od současné standardní společenské místnosti v jakémkoliv jiném domě v kterékoliv svanské vesnici a stejná „výstava“ se dá shlédnout třeba hned ve vedlejším kamenném domě, navíc s živými figuranty.

Úplný středobod výstavy je exponát „přetržené lano na kterém se zabil Miša Chergiani“. Je pod sklem a zarámované do dřevěného rámečku. Chergiani totiž vyrazil s ruským horolezeckým výběrem do italských Dolomit na předvedení toho nejlepšího, co světu může dát socialistické horolezectví. Míša Chergiani prý okamžitě požádal o politický azyl. Bohužel ještě během průběhu sovětského zájezdu se nešťastnou náhodou zabil a tak Sověti Chergianiho útěk na Západ ututlali a Chergianiho dál brali za vzor „sovětského“ horolezce. Také proto může být přetržené lano Miši Chergianiho v muzeu a ne v muzeu Gulagu. Mimochodem to lano je československé výroby a všichni jsme ho tou dobou měli v báglu.

A třešnička na dortu v muzeu Miši Chergianiho přichází vzápětí. Z magnetofonu nám průvodce pustí autentický „nářek svanetských žen“ když Mišu přivezli. Za zvuků ženského pláče a kvílení jsme opustili tohle absurdní muzeum. Chergiani byl nezodpovědný tvrdohlavý individualista s posunutým pudem sebezáchovy neuznávající žádné autoritativní řízení. Prostě fajn chlap.

Hudba ke kapitole : Gruzínská lidová teskná

Gruzínská lidová bojová