Dva roky dlouhá povídka o praporčíkovi Porazíkovi a jiných vojenských zajímavostech část 2

Druhá část dlouhé povídky o vojenské službě v socialismu určená především a možná že výhradně pro ty, kteří ji v časovém rozmezí 730 dní absolvovali.

Dva roky dlouhá povídka o praporčíkovi Porazíkovi a dalších vojenských zajímavostech.

Část druhá

A byli tam v tom Boru samozřejmě i jiní. Na obou stranách barikády. Třeba vojín Šimkovský, se kterým se občas vídám dodnes, protože je taky ústeček. Dobrák ne nepodobný Švejkovi, vzhledem i povahou, který byl veliký a mazáci si na něj, ani na jeho kamarády, tak netroufli a který úplně rozhodil jednoho poručíka, fanatického blba a žrouta armády, který se určitě denně modlil, aby byla válka, a který si nás po výcviku sestávajícím z dvou hodin běhání po stráni nahoru a dolu seřadil a pravil: „Všichni jste hovna, kdo není hovno, ať se přihlásí.“ Přihlásil se jeden kluk z Javorníku, kulturista, a ten pošahanej poručík s ním pak další dvě hodiny běhal individuelně po stráni a my hovna jsme měli volno. Tak tenhle ten mladý, nadějný poručík, který byl asi tak o pět let starší, než my a měl nás na starosti v přijímači na bojovou přípravu, s námi zase někam běžel lesem (byl posedlý běháním) a pro zkrácení naší dlouhé chvíle zavelel: „Plyn“. Načež jsme si podle vojenského návodu měli nasadit masku a pokračovat v běhu (už si nepamatuji, jestli jsme zrovna simulovali útok na nepřítele a nebo útěk před nepřítelem). Všichni jsme tak učinili. My brýlatí jsme se začali motat okamžitě, protože jsme viděli jen rozmazaný prostor, ostatní až za několik vteřin, kdy se jim dvacet let vyřazené plynové masky s nefunkčními zanesenými filtry zamlžily. Poručíček běhal také s maskou, ale funglovkou, okolo nás, pošťuchoval nás, všelijak nám spílal a jinak nás povzbuzoval k činnosti. Po pár vteřinách si vojín Šimkovský masku strhl z obličeje a já opatrně taky. „Co si to dovolujete, velel jsem plyn, jste mrtvý hovada!“ řval na nás ten kretén, co nám velel, kterej si pro účely řvaní musel taky sundat masku a tudíž byl taky mrtvej. Vojín Šimkovský mu v klidu rozvážně odpověděl: „Já se na to můžu vysrat, já tady bejt nechci, kdežto Vy jste tady dobrovolně“. Tento argument, téměř dva metry a sto kilo vojína Šimkovského a také fakt, že jsme najednou byli v lese sami, protože ostatní útočili v maskách daleko vpředu, přesvědčil toho pérovacího dvouhvězdičkového blba natolik, že nás prostě nechal na pokoji. Dál se útočilo nebo ustupovalo v maskách už bez nás dvou. Šli jsme procházkou lese, povídali si a nikdo si nás nevšímal.

Nebo tam byl kluk z Teplic, bývalý feťák, který prý přežil klinickou smrt a stal se těžkým věřícím. Ten uměl hypnotizovat lidi a ti v transu pak předvídali budoucnost. Ten si našel ve vojenských socialistických řádech, resp. nikde ve vojenských řádech nenašel nic o tom, že by se zakazovala svoboda vyznání, notabene, když křesťanství bylo trpěno a povoleno i v socialismu. Dožadoval se pak každou neděli vycházky do kostela a oháněl se vojenským řádem. Jednou kvůli němu přijel na bránu nějaký biskup či co, nechal si zavolat velitele útvaru, suše mu oznámil, že si toho vojáka bere na neděli a že jedou světit kostel. Velitel se nezmohl tváří v tvář vyšší moci na žádný odpor.

Nebo tam byl kluk z Košic, který si odseděl deset měsíců v těžkém kriminále za vraždu, kerou neudělal. Když chytli toho vraha, započítali mu těch deset měsíců do vojny, dostal údajně odškodné 45 000 Kč, což byly skoro dva roční platy, a poslali ho do Boru dosloužit 14 měsíců. První mazáky, který si na něj něco zkusili okamžitě seřezal. Nepochopili, že mezi III:nápravnou skupinou pro těžké zločince a vojnou je sakra rozdíl. Tímto činem si získal respekt u mazáků a sympatie zobáků. Dělal pak ve vojenském kině, v civilu byl kulisák košického divadla, uměl nádherně malovat, hlavně věci jako na obaly alb Yes, měl rád stejnou muziku, jako já a protože měl „konexe“ v uměleckých kruzích, zařídil přes nějaké známé známých, že jsme ve vojenském kině koukali na filmy půjčené z ústřední vojenské půjčovny filmů a nebyly to filmy sovětské a rumunské, ale skoro rok jsme chodili na americký, francouzský filmy, italský komedie, prostě paráda. Klidně jsem šel v neděli třikrát do kina a třeba dvakrát na stejný film. Stejně nebylo co dělat, imperialista neútočil, tak co. Na vojně jsem viděl Modrou Electra Glide a nebo třeba ten film o počátcích rock ´n´ rollu v USA, kdy komunistický cenzor vůbec nic nepochopil a místo aby film zakázal navěky, pustil ho do oběhu a nechal ho k dispozici i vojsku. Ve filmu šlo o to, že rock ´n´ roll byl dobrý a zlí američtí kapitalisté ho zakazovali, aby jim nerozvrátil mládež. Ten cenzor si asi myslel, že film pranýřuje nesvobodu v USA a tak ho dávali i v kině VÚ 1475 v Boru u Tachova. Bylo zvláštní sedět v maskáčový uniformě v kině, poslouchat Heartbreaker od Presleyho a pak vyjít ven před kino a zakouřit si u metrové plechové rudé hvězdy s nápisem: Socialismus ubráníme.

Přímo na rotě s námi byl vojín Máj, byl to zobák a byl náměsíčnej. Nikdy jindy jsem to už neviděl. V noci se normálně zvednul a šel na konec pokoje, ale na jiný než byly dveře, a tam narazil do zdi. Vrátil se na postel, sedl si, pak se zvedl a šel znovu narazit hlavou do zdi. Ty rány nás vzbudily, tak jsme ho pozorovali asi půl hodiny a pak jsme ho vzbudili. Jindy se zase dostal do toho svého náměsíčného rozpoložení, bodal do palandy zespoda bodákem a vůbec o tom nevěděl. Taky se jednou vychcal místo na záchodě do skříněk na chodbě.

Jo a nastoupil s námi ke splnění nejčestnější občanské povinnosti také cikán jménem Emil Holub. Přivezl ho přímo do Boru na bránu cikánský stařešina z nějaké té jejich středověké osady z východního Slovenska. Vojín Emil Holub neměl rodiče a našli ho bůhví kde, dali mu jméno po slavném cestovateli a postarali se o něj natolik, aby mohl dorůst do vojenského věku. Emil Holub se pořád usmíval, i když ho mazáci mlátili, a mlátili ho tím víc, čím víc se usmíval, neznal příbor a jedl rukama, trochu se počůrával, nemluvil, neuměl samozřejmě psát ani číst, nerozuměl česky ani slovensky, a vůbec byl celkově tak trochu dost momentálně zaostalej. Dokonce do té míry, že už to připadalo divný i lampasákům a místo aby ho povolali k sobě a nechali ho udělat v ČSLA skvělou kariéru, poslali ho na ošetřovnu. Doktoři ho poslali na vyšetření do Plzně, odkud se vrátil vojín Emil Holub s diagnózou, kde mimo ty latinské lékařské pindy stálo:“Nechápe problémy 20.století“. Tak se Emil Holub krásně ulil z vojny, protože ho vzápětí pustili domů, do osady. Pokud to Emil Holub hrál, byl dokonalej.

Samozřejmě mezi aktivními důstojníky exoti brutálně převažovali. Z těch cca 100 kusů, který nám předstírali velení, byli normální tři. Ostatní tam byli v Boru za trest zrovna jako my, protože něco vojensky nepřijatelného provedli, nebo tak strašlivě chlastali, že něco provedli a nebo něco provedli na poli kriminálním a armáda to tutlala v Boru u Tachova. Veleli nám opravdu zajímaví lidé.

Hodní byli tito. Posádkový doktor, jehož otec byl náčelníkem vojenské zotavovny ministerstva obrany ve Starém Smokovci vo Vysokých Tatrách. Tam jezdila smetánka socialistického režimu a podle toho byla také zotavovna „západně“ vybavena. Byla to funkce k nezaplacení. Taťka dal synka na studie vojenské medicíny, že to i s paničkami prominentů do vlastní péče. Kluk vystudoval, dostal nadporučíka a umístěnku k motostřeleckému pluku do VÚ 1745 Bor u Tachova. Seznámil jsem se s ním přes kamarády z ošetřovny a debatovali jsme o muzice, protože měl taky strašně rád bigbít. Což už samo o sobě vylučuje kvalitní splnění vojenské funkce. Posílal nás do Prahy na „služební“ cestu a my mu tam sháněli na černý burze desky. Když jsem mu přivezl Led Zeppelin II, Best of Jethro Tull a Rolling Stones – Some Girls, to bylo radosti. Ten když si vzpomněl na tatíka a sexuálně zanedbávané manželky svých nejvyšších nadřízených, mlžné tatranské štíty nad zotavovnou a hluboké lesy za zotavovnou, normálně se rozbrečel.

Pak tam byl kluk v hodnosti nějakýho rotmistra či co, kterej nebyl o moc let starší než my. Vychodil nějakou vojenskou střední technickou školu, kam ho dali rodiče, když mu bylo čtrnáct. Na vojně být nechtěl a už vůbec ne jako důstojník. Nějak přišel na to, že vlastně nikdy nepodepsal nic, co by ho nutilo zůstat lampasákem. Bud mu to zapomněli dát a nebo taky možná to nepodepsal nikdy žádný absolvent vojenské střední školy a to že bude vojákem z povalování se předpokládalo jaksi automaticky. Tento chlapík se z vojny dostal tak, že normálně podal výpověď, což bylo jednak naprosto neslýchané a druhak zcela regulérní. Takže byl ve výpovědní lhůtě, nechal si narůst „dlouhé“ vlasy a si tak o tři centimetry, procházel se všelijak po buzeráku a zdravil nás slovy „ahoj“ až do té doby, dokud ho nepustili.

Relativně hodný byl i major Šimana, náčelník přes tělovýchovu i když normální už asi ne. Vojáci ho povětšinou nesnášeli, protože se zúčastňoval osobně ranních rozcviček, na které vojáci, zejména mazáci moc a nebo spíš vůbec nechodili. Když se dostavil Šimana, tak museli. Měl zvláštní úsečný způsob mluvy a tak když velel, vypadalo to asi takhle: „ Pdpr lžmo z rkm uprvit, cvční zčt“, což byl ve skutečnosti podivuhodný cvičební pokyn – Podpor ležmo za rukama upravit, cvičení začít. Hrozně ho štvalo, že vojáci nemají o sport zájem, maximálně tak o míč na fotbal a síť na nohejbal a tak když jsme za ním zašli, že bychom jako rádi něco víc, byl očividně dojat. „Pojďte chlapci, něco Vám ukážu“ řekl a odvedl nás do sklepa štábu, kde byl výstrojní a materiálový sklad určený pro tělovýchovu. Nestačili jsme zírat. V jednom rohu pět párů úplně nových sjezdovek značky Elan, která se dala sehnat jen v Pragoimpu na Václaváku a nebo v Tuzexu, ve druhém rohu snad dvacet párů běžek Bohemia, nejlepší značky na trhu, vojín Bělohlávek, v civilu aktivní a na republikové úrovni úspěšný atlet, nevěřícně hladil tretry značky Adidass, které znal jen z nohou zahraničních borců v televizi, spousty kvalitních hadrů, šusťáky s lampasama, prostě všechno, co si duše socialistického univerzálního sportovce mohla přát. Armáda má určitě nějaký tabulky, podle kterých přiděluje pro 2 500 vojáků motostřeleckého pluku 5x lyže sjezdové, 10x tretry velikosti 42, 20x míč volejbalový, 30x fotbalový, bunda šusťáková 18 ks atd. Kdyby chtěla sportovat jen třetina mužstva, tak nevím. Jenže jsme tam byli dva, Bělohlávek a já a tak jsem najednou měl lepší vybavení na lyže než doma. Trochu vadilo, že jsme nesměli opustit posádku, takže sjezdovat se by se teoreticky dalo jen ze schodů a běhat okolo buzeráku, takže jsme byli nuceni v zájmu sportu ji pravidelně opouštět. Naše nedělní sportovní výlety byly se staly natolik populární, že se brzo začli přidávat hromadně i další a někdy nás bylo i pět. Major Šimana byl štasten, že jeho sklad je v permanenci a prošlapané běžkařské stopy na betonovým plotem kasáren vedoucí do hlubokých přimdských lesů blahosklonně přehlížel. Majorem Šimanou se také příděl snesitelných důstojníků u VÚ 1745 definitivně vyčerpal.

Útvarový politruk údajně měl incestní vztah se svojí dcerou, ale to se spíš jen tak povídalo, protože byl děsně na ženský, takže to spíš vypadalo, že přeříznul nějakýmu plukovníkovi manželku a dostal za to zaražený postup a Bor. Několikrát jsme se totiž vzájemně načapali, když my jsme byli za hranicí posádky na Přimdě na pívu a v zimně lyžovat jako nemajetní vojáci základní služby zdarma na tamním malém vleku na jedněch posádkových sjezdových lyžích značky Elan (a to bylo něco) a jedněch přeskáčích značky Botas (to už bylo horší), které jsme si vzájemně půjčovali. Dokonce nám koupil grog, abychom ho nepráskli. My ho nepráskli a on nás taky ne. Na politruka neuvěřitelný.

Velitel útvaru, major, těžký alkoholik, se proslavil nejvíce tím, že se jednou na nástupu dvou a půl tisíce voláků v ožralosti poblil přímo na té tribunce, ze které k nám měl promlouvat. Ačkoliv byl sám permanentně v lihu, když někoho chytla lítačka vožralýho, trestal zajímavým způsobem. Nebylo to moc často, protože v Boru u Tachova se vycházky moc nedávaly a ani sami vojáci je moc nechtěli a raději utíkali do okolních vesnic, mimo okruh posádky, bylo to sice dál o pár kilometrů, ale bezpečnější. V Boru u Tachova totiž v osmdesátých letech měl uniformu úplně každý a ke střetu s lampasákem muselo dojít zákonitě. V jediné borské hospodě vždy sedělo nejméně deset těch důstojnických násosků a z nich nejméně pět se těšilo, jak zprcá nějakýho vojáka, který se odváží jít do Boru na jedno. Když už se tak stalo a zmíněný naivka si jich dal víc, nebo ho chytla lítačka vožralýho už ve vlaku, zkrátka, když měl dotyčný smůlu, probíhala exekuce následovně. Zelený a pobledlý provinilec stál mezi eskortou před nastoupeným kompletním plukem a ten brunátnej vožrala s majorskýma prímkama z tribuny hřímal : „Tento vojín se ožral tak, že se po zadržení poblil, posral a pochcal (to taky bylo v Baronech, ale on to tak vážně říkal – že by je četl ?!). To není vojín Československé socialistické lidové armády. Trestám ho 14 dny vězení. Vyvaděči odvést. Kdyby chtěl utéct, zastřelit.“ A ti dva vyvaděči ho zlomeného pod samopalem, ve kterých ovšem nebyly zásobníky, odváděli do posádkové věznice, aby se konečně mohl vyspat. Toho majora prý za pár let taky zavřeli za nějaký čachry s bytama. Asi na víc než na 14 dní.

Jeden vůbec z největších magorů byl jeden obtloustý, zarudlý poručík (zvláštní, že popis sedí prakticky na polovinu důstojnického sboru), jehož jméno jsem bohužel zapomněl. Samosebou chlastal strašlivě a hlavně měl blbou opici. Všechno vždycky rozbil. Traduje se, že rozbil na třísky PDA (Posádkový dům armády), což je pod vojenským kulturním zařízením taková zamaskovaná hospoda, kam můžou tajně chodit pít lampióni i během služby. Padlo prý na rekonstrukci několik jeho výplat, aby se to ututlalo. Mě rozbil kytaru, kamarádovi rádio a na celé naší rotě při jednom ze svých delírií vysklil všechna okna se slovy: „Náčo nevětráte, veď je tu smrad ako u opíc. Dajtě sem tu tyč.“ Nutno mu ale připsat k dobru, že vždycky, když vystřízlivěl, vše se snažil uhradit, dokonce i vojákům základní služby, takže byl neustále bez peněz. Kytaru i rádio nám koupil a okna se zasklila v rámci údržby. Taky se někdy trochu sádrovalo a štukovalo, když měl nejnebezpečnější opici a střílel. Naštěstí vždy jen do stropu. Jeho majstrštyk byl, když přišel na rotu úplně na šrot, vyhnal dozorčího od plechového stolku, stáhl si kalhoty, sedl si na tu plechovou desku a vysral se.

Podplukovník Soustružník byl horník z ostravska, mluvil kratce a nebyl vojákem z povalování odjakživa. Podobně jako Švandrlíkova Mazurka ho zavolala do armády strana a tak šel. Na rozdíl od poručíka Mazurka to ale byl hřmotný, obtloustlý chlap a myslel si, že je voják otcovského typu. Tak ten se jednou vrátil domů předčasně ze cvičení Varšavské smlouvy a naskytl se mu obraz absíka brousícího jeho fešnou manželku. Zachoval se jako voják. Vytrhl zpoza opasku polní lopatku a usekl s ní absíkovi ucho. A dostal se za to do Boru u Tachova.

Moje první setkání s ním proběhlo, když jsem byl na vojně sotva pár týdnů. Čtyři zobáci jsme byli nafasovat pro mazáky v jídelně chleba a nějaký šišky turisty. Samozřejmě načerno, od mazáků z kuchyně pro mazáky z naší roty, ze známosti. Na vojně to tak chodí. Když si to tak štrádujeme zpátky na rotu přes buzerák, pod kabátama každej šišku salámu a bochník chleba, najednou kde se vzal, tu se vzal podplukovník Soustružník jde proti nám a už z dálky štěká: „Co to nesete.“ Utýct se nedalo, tak jsme přiznali chleba i salám. Salám okamžitě zabavil, bochníky chleba nám nechal se slovy: „Tak vy máte hlad, tak žerte“ a vybídl nás ke konzumaci suchého chleba. Pozoroval nás asi půl hodiny, jak se dusíme a když jsme každý měli za sebou tak čtvrtku bochníku, vrátil nám jednu šišku salámu se slovy: „Zmizte tragédi“.

Nejkrásnějsí příhoda s tímto svérázným důstojníkem se odehrála za přítomnosti celého útvaru, tedy 2 500 lidí. Byl páteční odpolední nástup, kdy jsme se museli shromáždit všichni vojáci a nějaký vyšší důstojník nám vždycky chvíli promlouval do duše, vyhrožoval a nebo jen tak blábolil podle své povahy, abychom se chovali slušně a mravně po celou sobotu a neděli. V Boru u Tachova totiž byla absolutní mazácká vojna (a nejeden mazák za to byl občas pro výstrahu ostatním a zcela marně zavřen), což v praxi znamenalo, že i mazáci mezi důstojnictvem se rádi na sobotu a neděli zdejchli, a dozor nad téměř třemi tisíci vojáky ponechali teoreticky nějakým nižším a mladším lampasákům, především pak ale mazákům. Zcela svým mazákům důvěřovali. A ti taky pořádek přes víkemd s železnou pravidelností udrželi. Ten osudný pátek držel proslov a loučil se s námi podplukovník Soustružník. Zavelel: „Pozor!“a pokračoval: „Soudruzi, odcházím domů za manželkou a kdyby jste slyšeli přes víkend nějaké dunění, to není zemětřesení, to souložím se svojí manželkou!. Nazdar soudruzi!“ A odešel středem domů, polní lopatku v pohotovosti.

Vánoce jsou na vojně zvláštní především v tom, jak na uvědomělého bezvěrce, socialistického vojáka, i přes veškerá PŠM dolehne jejich křesťanský melancholický duch. Protože jsme byli, jak již bylo řečeno, určeni k odstřelu a náš cíl byl bránit socialismus svými těly za jakoukoliv cenu a imperialista plánoval pod rouškou vánoc přepadení socialistického tábora pravidelně rok co rok, nikoho z nás záklaďáků domů zásadně nepouštěli. Bdělost i přes veškerá opatření poklesne a všichni čekají, kdy už to budou mít za s sebou. Tím, jak jsme byli pořád tak napůl děti, je možné, že někteří z vojínů skrytě pořád na Ježíška věřili a přispívali tak k neopakovatelně smutnému duchu vojenských vánoc. V Boru u Tachova se vžil takový zvyk, že každé vánoce na štědrý večer bude za trest se svými chlapci alespoň chvíli nějaký důstojník. Měli jsme tam v tom Boru čtyři jídelny, kde jsme za ty dva roky museli prožrat ze státního neuvěřitelný množství peněz, každou tu jídelnu pro bratru 600 vojáků. Tam jsme měli štědrovečerní večeři. I pomeranč nám dali a pozor, ne ten kubánskej žlutej nejedlej, ale normální oranžovej, asi ze Španělska, armáda se musela plácnout přes kapsu. V osm hodin se dostavil poručík Bidmon s chotí. Ta se ustrašeně koukala okolo sebe na šest set nadrženejch kluků, a protože byla hezká, koukala se ustrašeně docela oprávněně. Díky té jeho manželce se ukázalo, že štědrovečerní noc nebude až tak úplně špatná. Poručík Bidmon a jeho manželka seděli naproti nám na jakémsi podiíčku a vypadalo to celý jako schůze. Dali si oba řízek, stejný jako my a pomeranč velkoryse vrátili. Paní Bidmonová si určitě před pár lety, když si toho lampióna brala, nepomyslela, že stráví štědrý večer v tak širokém kruhu. Ona to taky tak trochu schůze s politicky uvědomělým odkazem byla, jak se vzápětí ukázalo. Poručík Bidmon si vzal slovo: „ Soudruzi, máme dnes takzvaný štědrý večer, řada z Vás by chtěla být doma, ale nemyslete si. Dneska jsem se byl dopoledne podívat na hranicích a ten černoch, co tam proti mně na druhý straně stál, ten měl pysky, jak já prdel.“ Pak Bidmonovi odešli domů a možná, že ta hezká mladá paní Bidmonová dostala pod stromeček pěkné vojenské kozačky a zelené ponožky.

Major Šic se dostal do Boru u Tachova za to, že prý jako veliké zvíře na štábu Západního vojenského okruhu četl Kmotra a byl přistižen. Nevím, každopádně tento zrzavý opuchlý důstojník byl bezesporu inteligentní, nesmírná svině a notorický alkoholik k tomu. Za flašku byl ochoten teoreticky zrušit kontrolu skříněk a poté je prakticky všechny všem vyházet na podlahu. Měl vadu řeči a neuměl dost dobře říct ř, před vyslovením tohoto písmena tak jakoby řadil, takže velel velmi zvukomalebně: „Nnnchchřřímo hleď, začíná nnchchřříprava na PŠM“ a podobně. Byl sice svině, ale jak byl chytrý, tak dokázal být v té hrůze, co pouštěl, i vtipný. Mě kupříkladu, kdykoliv mě viděl, oslovoval: „Eminnnchchřře, vy zvínnnchchřře, vy usilujete o moje zdraví“. Říkali jsme mu – major Šic, nevíš nic, ale on věděl. V „nové“ armádě to určitě dotáhl daleko, zvláště proto, že měl politický škraloup s tím Kmotrem.

Praporčík Porazík byl v tom panoptiku zvaném důstojnický sbor stejně ze všech nejlepší a byl náš. Žádný jiný důstojník nás nedokázal přinutit jít deset dní před civilem na rozcvičku. Praporčík Porazík jo. Řval na nás, sem tam padla i facka a my ho zato průběžně okrádali o cigára upíjeli mu důrazně z jeho tajných picích skrýší. Trochu jsme z něj měli srandu a trochu jsme se ho báli. Pravdou je, že i když občas někomu jednu ubalil, přestože socialistický voják se bít nesměl, a dívali jsme někoho z nás každou chvíli, nikdo z jeho roty nikdy nenasluhoval. Když jsme šli do civilu, koupil každému vojákovi budoucímu civilistovi litr barackovice (to byla pro neznalé maďarská pálenka, asi meruňkového původu, kterou, když jste si polili kalhoty, tak vám tam vyleptala světlejší kolečko) a sobě taky. Cesta domů se tak stala pro mnohé z nás alkoholickou noční můrou. Praporčík Porazík s námi jel vlakem do Stříbra, kde nás v pořádku předal další posádce, protože až do odhlášení na vojenské správě v místě bydliště jsme byli vojenský majetek. Polovina vlaku už byla poblitá. Vojín Černý se poblil sedmkrát.

Praporčík Porazík byl nezničitelný. Apolitický nižší důstojník, co umí hodně křičet a moc mu to nemyslí, je snem jakékoliv armády světa, jakéhokoliv režimu. Jestli po tý revoluci v roce 1989 všechny ty komoušký důstojníky vyházeli, kdo zůstal stát na stráži ? Praporčík Porazík.

Hudba k vojně : Pochod - 25 kamarádů

Pochod – Přes spáleniště

Nena - 99 luftbalons

Scorpions z alba Tokyo Tapes (Pictured Life)

Iron Maiden – The Trooper