Klaunem v Číně roku 1983

Jedna z událostí, která se mi z mé klaunské praxe vryla do paměti nejhlouběji, se odehrála v Číně roku 1983. V té době byla Čína ještě do značné míry uzavřená před okolním světem. Bylo to dlouho předtím, než začala dovážet naftu, která měla roztočit kola jejího výrobního sektoru, a předtím, než se stala důležitou součástí světového hospodářství. V roce 1983 stále ještě probíhala studená válka a vztahy mezi Čínou a Amerikou jakoby ani žádné nebyly. Kdyby se byli Číňané rozhodli, že už mě ze své země nepustí, nikdo by jim v tom nemohl zabránit.

V letadle z Tokia, které přistálo na pekingském letišti, jsem byl jediný Američan. Když jsem vystupoval, svíral jsem v ruce formulář, který mi dali k vyplnění ještě na palubě. Do kolonky pro povolání jsem velkými hůlkovými písmeny vepsal KLAUN.

Při bezpečnostní kontrole v letištní hale si mě odvedli stranou čtyři čínští vojáci v zelených uniformách s legračními kulatými čapkami. Když jsem si ale všiml jejich zabijácké výzbroje, ztuhl mi úsměv na rtech. Matně černé automatické pušky působily v letištní hale poněkud nepatřičně.
Voják, který držel v ruce můj pas a vyplněný formulář, mluvil trochu anglicky. Vzpřímeným ukazováčkem píchal do kolonky se zaměstnáním a ptal se: “What is clown?” přičemž každé slovo zdůraznil dalším píchnutím prstu. Ani chvíli jsem nepochyboval, kdo to tu má na povel.
Pokusil jsem se mu to vysvětlit. Rychle si vyměnil pár slov s ostatními vojáky, pak se znovu obrátil na mě a o poznání netrpělivěji zopakoval: “What is clown?” a znovu přitom dloubnul prstem do papíru.
Zkusil jsem mu to tedy vysvětlit ještě jednou: “Divadlo”, řekl jsem. “Cirkus… šašek.” Hledal jsem slovo, kterému by mohl porozumět.

I ostatní vojáci už se tvářili nazlobeně a netrpělivě, jakoby je ten den čekala ještě pěkná řádka poprav a nechtěli se moc zdržovat. Toho “šaška” jsem si možná mohl ušetřit.
Voják s mým pasem se prudce otočil a rázně odpochodoval. Chtěl jsem vyrazit za ním, ale zbylí tři mi zbraněmi zahradili cestu a zmáčkli mě mezi sebe. Díval jsem se, jak můj pas mizí kdesi v dálce, a pak jsem se pokusil věnovat svým věznitelům bezstarostný úsměv. Ten však ztroskotal na pohledu přísných temných nemrkajících očí. Kéž bych tak do toho formuláře napsal cokoliv jiného než klaun, říkal jsem si.
Čekal jsem tedy v pozoru pod dohledem tří ozbrojenců a tiše doufal, že mi omylem neujde plyn nebo mě nepotká nějaká jiná nehoda, která by mohla vyprovokovat nějakou zcela neadekvátní reakci. Když se jejich velitel za několik okamžiků, které mě připadaly jako týden, konečně vrátil, nebyl sám. Byl jsem teď doslova obklíčen kulatými čapkami a velitel na mě znovu upřel svůj pohled, jakoby mě znásobená palebná síla měla přimět k větší spolupráci.
“What is clown!” křikl a prstem málem proděravěl papír. “What is clown?!”
“Dobře,” řekl jsem, “ukážu vám to.”

I přes nervozitu, kterou jsem cítil, se mi po několika minutách přeci jen podařilo mít všechny vojáky usazené v řadě na fialových plastových židlích. Bylo jich už nejméně patnáct, možná dvacet. Na publikum to sice nebylo moc, o to pozorněji mě však sledovali. Netušili, co tím vším sleduji, a zvědavě to mezi nimi šumělo. Nezbývalo, než se dát do práce. Začal jsem před nimi lézt po čtyřech, dvorní šašek se vším všudy, a hekticky jsem hledal nějakou rekvizitu, to vše se zběsilým nasazením – hledání, můj cíl.

Mám to! Přemohla mě radostná extáze, přeháněl jsem, přehrával! Drobný úlomek dlaždicového tmelu! Vyšťoural jsem ho z praskliny, kterou vyplňoval, a s úsměvem ho ukázal svým divákům. Publikum nevydalo ani hlásku. Nikdo se nehýbal. Dlouhá řada nakrčených čel pod komickými zelenými čapkami. Kolektivní nechápavost. Nikdo se nesmál. Pokrčil jsem rameny a kousek ztvrdlé hmoty odhodil, jenže ona mezitím zmizela. Mezi diváky to zašumělo. Aniž bych se díval na podlahu, zakryl jsem prasklinu nohou a teatrálně ukázal na vedlejší dlaždici. Prasklina byla pryč – kouzlo. Z publika se ozval první nesmělý smích.
“Klaun!” řekl jsem a očima hledal alespoň náznak pochopení. Vojáci si mezi sebou začali něco špitat, ale pak jejich hlasy stejně náhle utichly a všechny oči se znovu obrátily na mě. Co bude dělat dál?

Řekl jsem to jediné, co jsem kantonsky říct uměl: “Ný hau, bů hau?” Usmáli se, tak jsem to zkusil ještě jednou: “ Ný hau, bů hauuuuu?” Zasekl jsem se na poslední slabice a jazyk mi přitom zůstal viset z pusy. Zkusil jsem to zopakovat s jazykem bezvládně visícím mezi rty: “Bý dau, bů dau.” Očima jsem sklouzl ke svému nepoužitelnému jazyku a pak jsem je tázavě upřel do publika. Smáli se. Prsty jsem si jazyk nacpal zpátky do pusy, ale ten zas vyjel ven. Zkusil jsem to oběma rukama, jenže jazyk odmítal spolupracovat. Prosebně jsem se podíval do publika. Teď už se smáli všichni a jejich velitel se dokonce plácal do kolen. Sáhl jsem si na ucho, ohnul boltec, jazyk zajel zpátky do pusy a všechno bylo zase v pořádku
“Klaun!” řekl jsem, “klaun,” a ukázal jsem si na hruď. Velitel popadl dva ze svých mužů za rukáv a společně oddusali halou někam pryč. Ostatní vojáci si mezi sebou zatím vzrušeně vykládali, někteří se pořád ještě smáli, jiní si otírali slzy – byl to velmi barvitý výjev. Na mě se nikdo nedíval, a tak jsem vrátil ten kousek tmelu tam, kde jsem ho vzal. Nechtěl jsem, aby mě zatkli za ničení státního majetku.
Velitel a jeho doprovod se vzápětí vrátili s velkou knihou. Atmosféra se úplně proměnila. Posadili mě na jednu z těch fialových plastových židlí, velitel si sedl vedle mě a ostatní vojáci se shlukli a posedali si kolem.
Velitel mi s úsměvem položil svou obrovskou knihu do klína a otevřel ji. Byla to výpravná publikace o Pekingské opeře s nádhernými fotografiemi. Velitel knihou listoval, dokud nenašel, co mi chtěl ukázat. “Klaun,” vykřikl a zapíchl prst do jedné z fotografií.

Ano, pochopil. A navíc si mě zařadil do stejné přihrádky, v jaké byl chou, komická postava Pekingské opery. Věděl jsem, co to pro něj znamená. Protagonisté Pekingské opery jsou čínskou společností zbožňováni, jsou ještě slavnější, než naše rockové hvězdy. Nikdy jsem necítil větší hrdost na to, že jsem klaun.